Akt 5 Scéna 5. Půlnoc.

(Vstoupí čtyři šedé ženy.)

PRVNÍ

Jmenuji se Vada.

DRUHÁ

Vina.

TŘETÍ

Mně říkají Bázeň.

ČTVRTÁ

A já jsem Nouze

(Radí se.)

Dveře jsou zavřeny, nemůžem dál,

bydlí tam boháč, ten by se bál.

VADA

Tak se ve stín proměním ..

VINA

A já v nic, podle obyčeje ..

NOUZE

Ode mne stejně odvracejí obličeje ..

BÁZEŇ

Rána na dveře, sestřičky, jen pěkně zazní,

protáhnutí klíčovou dírkou nechte na Bázni.

(Zmizí.)

VADA

My, šedé přítelkyně, budem držet ostrahu.

VINA

A já s Tebou, Nouzi, počkám tady na prahu.

NOUZE

Však nemáme přece dneska žádný shon.

(HLAS)

Obloha je bez hvězd, mraky se v ní válí,

co je to tam vzadu? Někdo stojí v dáli ..
to přichází smrt, a přináší skon.

FAUST (V paláci.)

Přišli sem čtyři, vidím čtyři odcházet,

o čem mluvili, nepochopil jsem hned,
snad jen pár slov – možná „nouze“,
a pak slyšet bylo o smrti pouze.

Strašidelně, jako by duchové pěli,

jsem z toho doteď celý zkoprnělý.

Kdybych tak mohl magii odstranit z cest,

zapomenout pověry, bludy z života smést,
člověkem být, ze kterého svoboda sálá,
pak by snad za to, přírodo, ta námaha stála.

Jenže už jsem příliš v temnotách bádal,

svět proklínal a odpovědi hádal,
dusné přízraky zahalují každý cíl,
krok neuděláš, aniž bys do něčeho nevrazil.

I když se na nás občas usměje světlo denní,

zas přijde pavučina noci, a s ní zešílení.
Bezděky míjíme kvetoucí louku poznání,
slyšíme ptáky. Co krákají? Selhání!

Od malička předsudky obklíčeni:

To nedělej! To se nesmí! Tak to není!
Nakonec sami jsme a odvaha nám schází.

Ale ta branka vrže, přece někdo vchází?

(Vystrašeně.)

Haló, je tu někdo?

BÁZEŇ

Pak musím říct: Ano.

FAUST

Ha, a kdo jsi?

BÁZEŇ

Prostě jsem.

FAUST

Tak raděj vypadni!

BÁZEŇ

Jsem tu správně, tvá slova mě raní.

FAUST

Tak tedy mluv jasně, žádná zaříkání!

BÁZEŇ

Slova nejsou moje míra,

zato strachu, co srdce svírá,
koho najdu, toho učím,
bavím se tím, jak ho mučím.

Ať na moři jsi, nebo pěšky,

vždy jde s tebou oblak těžký,
nehledáš ho, sám se lísá,
tvou jistotu rozkolísá.
Už nikdy nebudeš bez starosti.

FAUST

Poznal jsem svět do sytosti;

svoji příležitost chytil za vlasy,
stranou se držel zlého počasí.
V neúspěchu jen vzdechnul: A co asi?

Přál jsem si každou věc milou

koupit, a nebo vzít silou,
život byl bouře, hromů sled.
Trochu moudrosti přišlo teprv teď.

Vím, jak to na světě chodí,

na nebesa nedojedeš, ani nedopluješ lodí,
blázen, kdo vzhůru směřuje toužení.
Posměch sklidí tam i na zemi.

Stůj raděj a nasávej vzduch jarní,

kdo pilný je, život nepromarní,
netřeba věčnosti a v ní věčné ticho.
Kdo se vyzná, ten si naplní i břicho.

Duchy zažeň, oči měj otevřené,

slunce si nechej opírat do ramene,
prožívej štěstí, prožívej svá muka.
Času je málo: Kukačka už kuká.

STAROST

Tomu, kdo se bojí

nepomůže světa přízeň,
pije, přesto má stále žízeň,
a slunce proň na místě stojí.

Navenek dělá, že se směje,

pod kabátem se srdce chvěje,

všechny poklady by chtěl mít,
jenomže s nimi neumí žít.

Smůla či štěstí, pořád má zlost,

celé dny hladoví, však jídla má dost,
nejmenší nesnáz ho položí,
co nemusí udělat, odloží,
v klidu nevydrží sedět,
svoji budoucnost by chtěl vědět,

FAUST

Hybaj odsud, zmije!

Nemíním poslouchat nesmysly.
Koho jednou zblázní ty tvoje litánie
už do konce života nemyslí.

BÁZEŇ

Jen umět rozhodnou by si přál,

zda-li má zůstat, anebo jít dál,
cupitá cestou prostřední,
snaží se nebýt výstřední,
okolí vidí zkresleně,
tělo se potácí zmámeně,
nádech - výdech ho bolí,
trápí se, i okolí,
neudušen, nežije,
znalosti má, neví je,
neví i jak zastavit,
přikázat a poprosit,
chvíli volný, chvíli vězeň,
po svém spánku neosvěžen,

Jaká je jeho výška přesná?

Ať mu rakev není těsná.

FAUST

Odporná obluda! Tak se jí daří

stále vyzrávat na lidské pokolení,
ten nejjasnější den s jistotou zmaří,
raděj do pekla prchneš, na mučení.

Ví, že s brouky v hlavě

je sakramentská potíž,
jenže s Tebou budu hotov hravě,
nebudu Tě poslouchat totiž.

BÁZEŇ

Tak to je trik velkolepý,

akorát že zmiznu až zachce se mi.
Jako každý, i Ty jsi celý život slepý.
A teď jsi, Fauste, vyřízený.

(Dýchne mu do obličeje, a zmizí.)

FAUST (Náhle slepý.)

Noc, zdá se, se ještě prohloubila,

už jen uvnitř mi svítí světlo denní.
Musím dokončit práci, co mi ještě zbyla,
slovo muže je záruka nad níž není.

Do práce, dělníci, nelelkujte vůkol,

s nadšením a s chutí hleďte splnit úkol,
popadnou krumpáč, maltu rozdělat,
co se jednou začalo, musí se dodělat!

Poslouchejte příkazy, nebojte se potu,

konečný úspěch vám stojí za tu slotu,
velké poslání se podaří nejvíce
když jeden mozek řídí rukou tisíce.

     Home         Obsah        Další