Akt 5 Scéna 6: Nádvoří paláce.

(Pochodně.)

MEPHISTOPHELES

Sem pojďte, sem, a sem taky,

svázané uzlíky šlach a kostí,
potácející se přízraky,
tady budete mít místa dosti.

DUCHOVÉ ZEMŘELÝCH

Tak nás tu máš,

a jestli tomu rozumíme
kus krajiny nám dáš,
který pro sebe přetvoříme.

Vidíme špičaté kůly,

provazy pro pozemek celý,
proč to ale děláme Tobě k vůli
jsme už dočista zapomněli.

MEPHISTOPHELES

Nelámejte si zbytečně hlavu,

a neválejte ty své prdelky,
Ty tady řádně pročechrej trávu,
a ten nejdelší si tu lehne do délky.

Tak jako našim předkům po roky,

i nám vykopej obdélník hluboký.
Rovnou z paláce nás do něj hodí,
tak hloupě to na konci chodí.

DUCH (Kope.)

Jó zamlada, miloval jsem a žil,

na tancovačkách nemohl chybět,
kde zpívalo se a kdejaký patok pil,
tam jsem i já musel hned civět.

Pak dostihlo mě zákeřné stáří,

slavnost byla náhle ukončena.
Vrata do hrobu se výhružně tváří.
Proboha, proč jsou otevřena!

FAUST (Tápe vně paláce.)

To úsilí a zápal mě hřeje,

břinkot lopat pěkně zní
okolo cesty poslední.
Země, do které to všechno spěje,
je lemována vlnami moře.

MEPHISTOPHELES (Pro sebe.)

Jen si užívej své hoře,

v zahradě chystej poslední jeviště.
Stejně u Neptuna skončíš napříště,
budeš mu, gurmánovi, šmakovat.
Na všechny způsoby směřuješ do zatracení,
moje elementy už na Tě zuby cení,
nemáš ani chlup co bych chtěl zachovat.

FAUST

Průvodce!


MEPHISTOPHELES

Tady.


FAUST

Jdi a vyplň vůli mojí,

dělníků mi sežeň tucty,
ve strachu ať pracují či z úcty,
ať to stojí co to stojí.

Každý den chci mít zprávu

v jakém je ten okop stavu.

MEPHISTOPHELES (Polohlasně.)

Ještě ze mně blázna zrob,

každý přec ví, že je to hrob.

FAUST

Ten močál se táhne k horám vzad,

zákeřně otravuje každé moje dílo.
Ó kdyby zmiznul ten hnilobný smrad,
toho ještě dosáhnout by mi bylo milo.

Na nové zemi mohou milióny býti,

není zcela bezpečná, však rozhodně je k žití,
zelené pastviny, půda plodná plně,
kde lidé i zvířata se cítí pohodlně.

Vyhlídku z pahorku přijmou s díky,

hemžit se to tu bude statečnými osadníky,
odtud z širých planin svého ráje
budou bránit hranice domovského kraje.

Když by je chtěl narušit kdosi

společně ho vypíchají jako vosy.
To je to, co vezmu si do hrobu,
a i Ty si hleď tu moudrost chránit:
Jen ten si zaslouží život a svobodu,
kdo je ochoten je dennodenně bránit.

Společně budou čelit nebezpečí

děti, muži, i ti co už mají roky těžší,
takový spolek bych si přál:
národ, který by na volné zemi stál.

Opřu se o hůl, a řeknu chvíli:

Zastav se! Je to tu tak krásné..
Aspoň nějaké stopy po mě zbyly,
říkám si v hodině spásné.
To pomyšlení mě nejvýš hřeje,
užívám si to, srdce se směje ..

(Duchové podsvětí ho pokládají na zem.)

MEPHISTOPHELES

Chudák, každé štěstí mu bylo málo

a tak se pořád honil za přeludy.
Poslední okamžik života mu vzalo
prázdné bláhové snění pod duby.
Bránil se mi silně, však čas je vládce,
starý pán teď v písku leží sladce
a hodiny se zastavily...

CHÓR

Hlubší než v půlnoci, hlubší než ráno

- ticho! Kyvadlo stojí..

MEPHISTOPHELES

Stojí, dílo je dokonáno.


CHÓR

A je to pryč.


MEPHISTOPHELES

„Pryč.“ Jak hloupé slovo.

Proč myslíte?
Pryč je nic a nic je pryč!
Kde by se s „pryč“ vzalo to věčné?
To by to slovo dělalo neskutečné!
„To je pryč.“ Co nám má tohle říct?
Že jako už nic není? To nestalo se nic?
Furt dokola si žijí chvilku malou,
to já preferuji prázdnotu stálou.

(Ukládání do hrobu.)

DUCH

Nepohodlný příbytek, okno není tu,

jaký ho stavěl zedník zlotřilý?

SBOR

Pro Tebe, hlupáku v konopném hábitu,

je ten dům až příliš zdařilý.

DUCH

A pokoj navrhoval jaký ďas?

Žádný stůl, žádné žídle, na stěně kolík.

SBOR

Je zapůjčen jen na krátký čas,

a věřitelů je přece tolik.

MEPHISTOPHELES

Tělo leží, ale vědomí chce do světa jít.

Rychle mu ukážu jeho úpis krví psaný.
Bohužel, dnes není spoleh na slib daný,
a i duše umí ďábla napálit.

Jak pak postaru pracovat mám,

a že nové metody příčí se mi,
na co bych dříve stačil sám
nestačím dnes s pomocníky všemi.

Všechno máme dneska těžké.

A v dřívějšku to bylo tak hezké!
Jistota už není, zato plno zmaru...
...při posledním dechu by vystoupala výš,
a byť mrštná by byla jako nejrychlejší myš:
Chramst! Pevně bych ji držel ve svém spáru.

Teď loudá se, svou přítomnost tají,

z onoho ponurého domu se jí nechce ven.
Nakonec ohavné procesy přece jen
ji odtamtud potupně vypráskají.

Úmorně dlouhé hodiny plavou:

Kdy? Jak? Kde? se mi honí hlavou.
Smrti chybí ta stará rychlost a síla.
Aby nakonec otázka „Jestli?“ zbyla!
Často jsem totiž mlsně číhal u ztuhlého těla,
které najednou vstalo... a pryč byla dřina celá.

(Tajemně šermuje rukama.)

Tak pánové, a kdo má nohy ať už pádí,

smetánka i majitelé kroucených rohů,
přineste si vaše pekelné harampádí
a pekelná pomsta ať následuje vaši nohu.

Mé peklo má mnoho, mnoho chřtánů,

podle hříchů a zásluh polyká pacholky,
však vzhledem k nouzovému plánu
nebudem teď dělat velké okolky.

(Otevře se brána pekelná.)

Áá, zuby cení, hladový jícen

vypouští vztekle dým a páru,
vzadu pak prosvítá jako svícen
ohnivé město ve věčném žáru.

Oranžové plazma ozařuje zuby,

ztracenci, ještě doufající, dopředu plavou,
však ta bestie jejich snahu zhubí,
nikdy už neopustí kapalinu dravou.

Ještě jsme ani nepřekročili práh,

děsivých tu máme tisíce částí,
způsobů, jak nahnat hříšníkům strach;
a oni si myslí, že to jsou klamy a žvásty.

(K tlustým čertům s krátkými růžky.)

Moji břicháčci, jen kvetete,

to dělá ta sirná pekelná kaše;
s tlustým krkem sotva hýbete.
Pozorujte, jak přichází odměna naše:

Malá dušička, Psyché s křidélky,

klube se ven podobna hnusnému vředu,
pro záznam ji změřím našíř i do délky,
a pak hned mrsk do vašeho středu.

Moje kuličky, dobře jí dole hlídejte,

ať si nemyslí, že se skryje,
jenom se mě zbytečně neptejte
jestli tam vlastně ještě žije.

Nejraději by se uvnitř pupku nimrala

- dejte si pozor, to by vás pak šimrala.

(K mrštným čertům s kroucenými rohy.)

Vy krásy, létající obři,

šup do vzduchu, perutě napněte,
vystrčte drápy, buďte tak dobří,
jak mihne se kořist, hned ji lapněte.

Proč by si měla uvnitř zoufat,

duch chce vždycky vzhůru stoupat.

NEBEŠTÍ POSLOVÉ

Vzhůru, vyslanci,

naši bratranci,
k společnému letu.

Odhoďte strach,

oživme prach.
Pro všechna stvoření
dáváme znamení
k velkému srocení:
našemu sletu.

MEPHISTOPHELES

Slyším falešné tóny, odporné skřípění.

Seshora jdou, a s nimi hnusné světlo denní.
Pro staré báby a děvčátka stvořené mámení,
vždyť pro zbožné uši nad tuto slast není.

Vědí, ve své poslední hodině,

co pro ně chystáme; nebo to aspoň tuší.
A jejich motlitby jsou také to jediné,
co mě na tom celém ruší.

Ó jak jste slizcí, bídáci!

Nesnáším, když někdo duše krade mi.
Ďábelské způsoby se vám vyplácí,
porážíte mě mými zbraněmi.

Ale tahle přijde vás dráž:

Hrrr na hrob, jdu držet stráž.

SBOR ANDĚLŮ

Ó růže vonící

balzám rosící!

Křehce se třesete,

život nám nesete,
poupě už zívá,
každé květ skrývá,
překrásné budou.

Jaro ve vás hraje

zelenou a rudou,
s vámi kusy ráje
na zemi zbudou.

MEPHISTOPHELES (K ďáblům.)

Skovávat se a krčet? To se v pekle dělá?

Mám vám pomoct metličkami?
Každý na svém místo jako střela!
Myslí si, že nějakými kytičkami
zchladí mých ďáblů odvahu.
Ty ale roztají než jim spadnou na hlavu.

Foukejte, funílci, zapojte prsa celá,

ve vašem dechu každá růže zbělá
- ale ne tak zostra, jen pěkně z povzdálí
- ajajaj, teď jste to trochu přehnali.

Nikdy nepoznáte tu pravou míru!

Podívejte, do květů jste vypálili díru!
Poletují okolo, a jejich jasný plamen
otráví každého, i s vámi bude ámen.
... A už je síla pryč, slabost leze do kostí:
ďábel čichá zakázané sladkosti.

SBOR ANDĚLŮ

Vy květy milé,

plameny ušlechtilé,
o lásce vypravujte,
na rozkoš připravujte
dobrá srdce jen.

Pravdivá slova

v éteru znova
nikdo nesková,
rozezvučí den!

MEPHISTOPHELES
Hrůza a děs v plné zbroji,
čerti na svých hlavách stojí,
ti blázni nevydrží ten střet.
V horkých kapkách už se smaží
a vrhají se do díry zadkem vpřed.
To já zůstávám na své stráži ..

(Ohání se po poletujících růžích.)

Bludičko pryč, opovaž se svítit víc,

chytnu tě, a je z Tebe jen malé slizké nic,
Ještě blikáš? Jak Tě majznu, to bude paráda!
Lepí se mi to jak smůla a síra na záda.

SBOR ANDĚLŮ

Toho, co ti nepatří,

musíš se vyvarovat,
co duši ti rozjitří,
nemůžeš opatrovat.

Je-li to silnější,

budeme pilnější,
láska jen laskavé
opravdu konejší.

MEPHISTOPHELES

Hlavu mi to zapaluje, játra sžírá

více než ta prapekelná síra,
více nežli svěcená voda.
Běda tomu, kdo se ti poddá,
nešťastná lásko. Popletená hlavo,
víš ještě, kde je levo a kde pravo?

Jsem to já? Proč se otočit bojím,

třesu se tak, že sotva stojím.

Co je to? Nemám k tomu klíč.

Co mě proniká tak sladce,
rád se dívám na tyto krásné chlapce,
co mě drží tak, že nemohu pryč?

OK, už jsem sveden.

Ale kdo bude teď roli blázna zpívat?
Na hošíky, které bych dřív pohostil jedem,
se teď nemohu dosyta vynadívat.

Krásní kluci, nechte mě zvídat:

Také jste z těla Lucifera uděláni?
Tak štíhlí jste! Chtěl bych vás zlíbat,
vlásek na vás nemůže být špatný ani.

Cítím se tak volně, přirozeně,

domácké je vše a mnohem lehčí,
s kocourky, co předou uvolněně,
každý další pohled je ještě hezčí.
Přijďte sem, budu rád!

ANDĚL

Vždyť přicházíme, proč couváš vzad?

Vydrž, každý letí tak rychle jak může.

MEPHISTOPHELES

Plísníte nás, a jste proklatě chytří,

v psychologii jste úplní mistři,
svádíte ženy i muže.

Jaká to zbabělá lest.

Je tohle lásky dar?
Tělo samý oheň jest,
zato okolní nevnímám žár.

Jen sem a tam létají vaše těla,

mohli byste se pohybovat více lidsky.
Ne, že by vám ta vážnost neslušela,
ale i úsměv by zvládly vaše pysky.

Kéž aspoň konce rtů cuknou,

jako když zamilovaní na sebe juknou,
ďolík v tváři a oči rozšířené snivě.
Ty, dlouháne, se mi nejvíc líbíš,
zvláště když kněžský výraz sundat slíbíš,
dívej se na mě trochu žádostivě!
A také jste zbytečně nastrojení,
dlouhé košile příliš zaclání ...
- obracejí se – zezadu nasvícení
jsou ty potvory jednoduše k sežrání.

SBOR ANDĚLŮ

Pojďte cestou jistou,

vy. živé plameny,
byly jste ztraceny,
zvolte pravdu čistou.

Všech možných slabostí

zbavte se s radostí,
žijte na věčnosti
v blaženosti.

MEPHISTOPHELES (Přichází k sobě.)

Co to .. z Jobových hrůz stěny,

boule, modřiny, počítám škody,
přece však vítězství pořádá hody,
pevný mám kořínek, nejsem z vody,
všechny části ďábla jsou zachráněny.

Vyprchaly bubliny z mámivé sody,

plameny zhasly, a s nimi chtíč,
i andílci jsou, jak se patří, pryč.

SBOR ANDĚLŮ

Svaté plameny

všechno nadnáší,
dobro přináší,
budiž blaženy.

Nastrašte sluch,

ať pryč je pýcha,
čistý je vzduch,
volně se dýchá.

MEPHISTOPHELES

Ale co to? Kde je ten roj zvrhlý?

Němí andílci mi moji kořist vzali!
Jako šípy na nebe zdrhli,
jen co se na hrobě namlsali.

Velká, jedinečná věc byla ukradena:

lidská duše, mě řádně zaslíbena.
Chytrácky ji z těla pašovali.

Ale - u koho si můžu stěžovat?

Kdo mi zjedná ukradené právo?
Ve pozdních letech mohu jen litovat,
že chyboval jsem víc než bylo zdrávo.

Inu, zvoral to náš milánek.

Taková šance - a je to pryč!
Triviální cit, milostný románek,
ubohého ďábla přemohl chtíč.

Nevinná dětská hříčka to byla

a zkušený borec naletěl.
Taková hloupost ho ochromila,
že by jí nasytil tisíc těl.


     Home         Obsah        Další