Akt 1 Scéna 3. Široký sál s postraními výklenky
(Karnevalová výzdoba.)
HEROLD
Neboj, že v naší zemi široké
vládnou jen ďábli, blázni, a tance divoké;
ve skutečnosti se tu vede život sladký.
Jak asi náš pán musel marodit
starostí o nás. U moře se s vojskem vylodit
a ještě vysoké Alpy přebrodit,
aby dostal svou říši zpátky.
A když už, císař, usedl do trůnu,
nedal si svou moc vzít,
však nejen sobě nasadil korunu,
každému z nás poskytuje štít.
Nyní jsme všichni znovu zrození,
potěší prosťáčky i světaznalé muže,
když si v bezpečí polení.
Že ne každý tohle ocení?
No ovšem, teď když se může,
vjede do každého pobudy
snaha překopávat svět naruby,
Všichni se snaží s dobou jít,
koho napadne nejchytřejší věta
soutěží, a vtipů si brousí břit.
Však na předivu zmateného světa
to nezmění jediňoučkou nit.
ZAHRADNICE (Zpívají, hrají na mandolinu.)
Tuto noc jsme si zlíbily
ozdobit se shora dolů květinami,
abychom se všem líbily
u císařského dvora, i sobě samy.
Nic více zraky nevábí
nežli lehce zkadeřené vlasy,
cop se stužkou z pravého hedvábí,
dolů se až k pasu řasí.
Svůj úkol bereme vážně,
vůbec nás nemusíte prosit,
o květy se staráme snažně
a budem je po celý rok nosit.
Možná vás nejprv znejistí
ten pestrobarevný mrak
zahalený do hadříků a do listí,
však brzy neodtrhnete zrak.
Brzy tvář vám zrumění
už když nás oko spatří,
vždyť ženy a podstata umění
jsou dva pokrevní bratři.
HEROLD
Své koše, jež nosíte plaše,
naplňte podle nejlepšího gusta
vším, čím kvete zem naše.
Slavnost nesmí být šedá ani pustá.
V zahradu proměnit bílou zeď,
kde se k odpočinku hlava složí,
kde snít se může, že ráj je teď,
nám pomohou kramářky a jejich zboží.
ZAHRADNICE
Vše na ten trh neseme,
a že vaši vybíravost známe
hned raději řekneme,
co všechno pro vás máme.
OLIVOVÁ RATOLEST
Nejradši ukazuji světu
uprostřed lánů květů
jak správně vypadá mír.
Se mnou jsou krásnější cesty,
lesy, s poli i městy,
námořníkům posílám větrný vír.
Nechte mě přispět k té dnešní slávě
malou ozdobou na vaší hlavě.
ZLATÝ DOŽÍNKOVÝ VĚNEC
Bohyně Ceres vás zdraví
a přeje vám všeho nadbytek,
jen ten dárek je pravý,
který přináší užitek.
VĚNEC FANTAZIE
Drobné kvítky v mechu a močálu
nesměle vykukují z vody,
barev a vůně mají pomálu,
a rychle vycházejí z módy.
PUGET FANTAZIE
Neznámý a neoblíben dosud
měl jsem samý těžký osud,
jež se, doufám, brzo změní,
a najdete ve mně zalíbení.
V budoucí časy
zdobíte si se mnou vlasy,
vázu dáte, kam se sluší,
ozdobím pokoj, vaší duši.
RŮŽOVÁ POUPATA
Módy, fantazie,
jarní liják rychle smyje,
zázračné to sestavení,
v přírodě však nikde není.
Křehké lístky, zlaté zvonky,
nesou hrdě tenké stonky,
i my se držíme zkrátka.
Až nám léto všechna vrátka
odemkne a slunce rozpálí
růžová poupata se zapálí.
Kdo může vůbec snésti
tolik harmonie a štěstí,
které prýští tak lehce, tak nasnadě.
Srdce i zrak potěší v růžové zahradě.
(Zahradnice se ozdobí věnci, a prodávají své zboží v loubí.)
ZAHRADNÍCI (Zpívá, doprovázen loutnou.)
Proč by býlí mělo strašit
tam, kde květy mohou rašit,
poutníka stínem stromy spasit,
žízeň jeho plody zhasit.
Kup si je, kup, ať vidíš, jak studí
višně, třešně a velké blumy.
Jazyk i břicho potěšit umí,
oko je tady jen slabý sudí.
Tvrdé i vyzrálé angrešty zkusit
určitě znovu budeš musit.
Duši ti zhojí o růži báseň,
jablko zase vyléčí dáseň.
Keř růže prodávám v páru,
abych vám zahradu co nejvíc zdobil.
Uklidní souseda v případě sváru,
kdyby se na vás náhodou zlobil.
Víno dovedně obtáčí
loubí skropené prodem vody,
do večera voda vystačí
pro čerstvé květy, rostlinky, plody.
(Zahradníci a zahradnice položí zboží na schody, zpívají,
hrají na mandolínu a loutnu, nabízí zboží.)
MATKA (S dcerou.)
Dcerko, pojď na světlo bílé,
ozdobím tě čepečkem.
Máš tvářičky tak milé,
a tělo ... nesplete se s chlapečkem.
Je čas být nevěstou, být žena
právě s tím nejbohatším zasnoubena,
se statkem, s postavením, a domečkem.
Vlastně jsme už nejedno jaro
zcela bez užitku ztratily,
hejno nápadníků uletělo,
jak kdyby do nich střelili.
Ten poslední byl jen floutek.
Ať se kroutíš jako proutek,
ať kuješ pikle, kladeš léčky,
spřádáš sítě,
nosíš sukně, nebo vlečky,
otevřeně, nebo skrytě,
nenašel už se žádný chlápek.
Znám jedinou možnost co s tím,
milé děvče, otevři klín,
on už někdo zatne drápek.
(Další holka se začne bavit se zahradnicemi, rybáři a ptáčníci s pruty, sítěmi a klecemi se vmísí mezi ně. Začnou flirtovat.)
DŘEVAŘ (Vpadne hlučně.)
Pozor, nebezpečí!
Pokácený strom
dopadne jak hrom,
chomáč prachu zdvihne,
když neuhneš, tak tě švihne,
raděj mazej do bezpečí!
Každý nás chválí,
dřevo, to je věc,
jehličí se spálí,
větve sní kůrovec.
Máte snad zdání,
proč můžou jemnospáni
tak chytře švitořit
a pěstovat důvtiplné záliby?
Bez našeho potu zmrzli by,
nanejvýš se mohli mátožit.
KAŠPAR
Poslyšte, vy blázni,
narození v bázni,
proč jsme tak chytří.
Oči nám jiskří,
červené šátky,
šaty z kostkované látky,
čepici nosíme zhlehka,
bota je hebká.
Všechno nás zajímá,
všechno nás dojímá,
tržiště proběhneme,
na náměstí zůstaneme
v úžasu stát.
Začneme řvát,
s vámi se hádáme,
ihned se přidáme,
když si stěžujete.
Dřív než se nadějete,
jak úhoře když smočí
zmizneme s očí.
Strašně nás pálí,
jak nás kdo chválí;
jak nás kdo haní,
nevíme ani.
PARAZITI (Vtíravě a oplzle.)
Ať žijí nosiči.
Hlavně však paliči
s černou kůží
jsou naši muži.
Úlisné pousmání,
souhlasné přitakání,
dvojitá bublina
vypuštěná z komína,
ta chladí i hřeje,
jak si kdo přeje,
jak má kdo rád.
Ať víc a hodně
je uhlí a ohně,
jinak nedá se spát,
leda ve strachu.
Bezhlavé stádo
žár uhelného prachu
má tolik rádo.
Plamen, jenž mihotá,
vaří a klokotá,
to je cíl díků
všech labužníků.
Cítit pečinku
stačí k tomu
pohnout k činu
pána domu.
OŽRALA (Omámen.)
Dneska letím jako pták,
levou zadní zvládnu všecko,
odvahu mám, bystrý zrak,
hlavu prázdnou jako děcko.
Ale nechci hračku, nechci plenku,
dnes chci, holenku, sklenku.
Hej, ty tam, ťukni si se mnou,
než nám to vezmou!
Má ženuška, vzteklá celá,
pomlouvá mě u lidí,
na večer zas bude mela,
teď mě ale nevidí.
Až na ní dnes dýchnu,
se žlučí ji míchnu,
a s domácí kapelou
boží mlýny pomelou.
To, že jsem švorc vidím kladně,
na sekyru dá mi Volka,
a když budu zcela na dně
dá mi aspoň ňáká holka.
I tobě dám svou přízeň,
však musíš mít taky žízeň,
no tak, pusinko, bratříčku,
nalej si se mnou skleničku!
Po půlnoci polevím,
před hospodou si ulevím;
až mě najdeš, nech mě ležet,
nejsem schopen nikam běžet.
SBOR
Do skleničky nektar slijte,
čmeláčkové, pijte, pijte,
Kdo ještě sedí, milý je host,
až pod stůl spadne, bude mít dost.
(Herold hlásí různé básníky – naturalisty, dvorní a potulné básníky, entuziasty, sentimentalisty – ale navzájem se nepustí ke slovu. Jednomu se to podaří.)
SATIRIK
Proč je ten básník samé ejchuchu,
proč se mu žije tak lehce,
když jen vykřikuje do vzduchu
věci, co nikdo slyšeti nechce?
(Večerní a komorní básníci se omluví; chtějí navázat kontakt s upírem a založit novou básnickou školu. Herold je omluví, a vyvolá postavy z řecké mytologie.)
(Tři grácie.)
AGLAIA
Neseme vám vznešenost,
ten, kdo dává, ji má dost.
HEGEMONA
Vznešenost je též dar vzít,
vždyť lidské je, přání mít.
EUPHROSYNA
Mohu vám jen zanotovat,
i vznešené je, poděkovat.
(Tři sudičky.)
ATROPA
Tak já vám mám věštit, nejstarší sudička?
Víte vy vůbec, jaká je to lopota,
zpocená jsem do morku celičká,
z toho jemného předení života.
Koukat jak sedí, jak se vám nese,
bez kazů a ok, a zda navzájem ladí,
hladké a pružné, a přece
jemné, když dlaň ho hladí.
Však až budeš chtít tancovat, vyletět z okénka,
štěstěnu políbit, kachýnku slupnout,
pomni, že tato jemňounká vlákénka
mohou také jeden den křupnout.
KLOTHA
Celé dny jsem hrála
na svoji oblíbenou lyru,
abych lidem dala
naději štěstí a míru.
Však na vzduchu se vlákna třepou,
ve světle vydrží krátkou dobu.
Lopotná honba za nejvyšší metou
je nejkratší cestou k hrobu.
I já měla rozumu pomálu
a udělala mnoho chyb.
Svůj svůdný nástroj dát do futrálu,
dnes bych na tom byla líp.
Raději se jenom dívám
na všechno to hemžení v sále,
pro sebe sama si zpívám,
a vy se plahočte dále.
LACHESIS
Nenechte se překvapit
jak pomalu jsem předla dosud.
Nechci se vůbec ukvapit:
na mě je, rozdělit osud.
Jeho nitě utřídit,
sledovat, kudy vede dráha,
kdejaký kaz tam vytříbit.
Vždyť chyba by byla drahá,
jedinkrát zapomenu pozor dát,
chvíle sčítat, roky měřit,
svět zakusí strach a hlad,
a přestane tkalci věřit.
HEROLD
Ty, které teď přicházejí, nemohli byste znát
bez znalosti starých spisů a věd.
Každý si je zamiluje a začne hned
k sobě ty příjemné hosty zvát.
Když řeknu "Furie", neuvěříš už mi nikdy více,
vždyť mládí mají, bohatou mluvu, šaty, i hruď.
Jen roztoč to, a chvíli vesel s nimi si buď,
zakusíš sám, jak uštknout umí holubice.
Sobecké mrchy. Ale v dnešní době,
kdy každý trouba na sebe pěje strofy,
nepožadují světskou slávu, žádné sochy sobě,
zjevují se jako krize, nemoci a katastrofy.
(Přicházejí Furie.)
ALEKTA
Ať chceš nebo ne, stejně nám věříš,
pravdu podle mládí, krásy a hebké kůže měříš.
Do ouška ti zašeptáme stokrát,
co že je zač, ten tvůj milovaný poklad,
je ňákej divnej, naznačíme jemně,
sama uhádneš, jaká je to rada.
Vždyť řečová vada prozrazuje troubu, a křivá má záda.
Pokud máš nevěstu, ta potom zjevně
zvesela po návsi z veselky běží.
Ne, že by jiného mělo to značit,
ty sám ji určitě budeš v životě stačit,
no ale stín pochyb už tu tak nějak leží.
MEGERA
Lidské svazky lámat, to je strašná psina,
rychle do sklenice, která štěstím zvučí,
přimíchat trochu té trpké žluči,
vždyť každý člověk je jiný, i každá hodina je jiná.
Nikdo nedrží vytoužené absolutně pevně,
přes to, jak dlouho mu duch štěstí sloužil,
přes dobu, po kterou po tom dychtivě toužil,
ať přinesl to ze Slunce, či vyrval z útrob Země.
To vše Asmodus, duch hněvu, hladce změní,
dnes se ještě jde blahořečenou pěšinou,
zítra se už koleje trochu vyšinou,
a člověčí rod v párech pochoduje k zatracení.
TISIPHONA
Zlý jazyk s jedovatou slinou
chtějí za zradu svoje díky.
Já, s pomocí jedu či chladné dýky,
mám radši, když zrádci zhynou.
Tvůj úsměv změním v pěnu a žluč.
Kdo by se teď s tebou hádal.
Litovat's měl, když slib jsi dával.
Jednou si zklamal, no tak se muč.
Jak mohl jsi tak podle podrazit,
a myslet, že se to pak změní.
Jen volej si do skály "odpuštění",
a uslyšíš "nikdy" se odrazit.
HEROLD
Prosím, ustupte stranou, mě račte věřit.
S tím, co přichází, se nemůžete měřit.
Je to hora, jak koráb vypluvší z doků?
Ne, je to slon, s koberci okolo boků,
pravidelně se houpe ten robot,
mezi kly do výšky vystrkuje chobot.
Na šíji sedí velejemná paní,
že tyčkou ho řídí, nepoznáte ani,
tak dalece oslepí vás
její poklidný, důstojný jas.
Po straně ženský pár pochoduje,
jedna se stydí, druhá ukazuje,
byť obě uvázány, jedna cítí svobodu.
Poslouchejme, co říci chtějí národu.
OBAVA
Celý ten obraz ponurý,
smutkem protkán tu každý je kout,
zapomenout ni nedá na chmury,
zbavit se nemohu pout.
No jistě, že to mně se smějí.
Víme, kam směřují ty jejich vtípky.
Jen vidět mou bídu všichni si přejí,
seběhli se sem jako slípky.
Tady z každého přítele vyklube se had.
Za tou maskou jediný má chtíč:
mě zničit. To jediné, co by rád.
Však odhalen, plazí se teď pryč.
Nejlépe bylo by vycestovat.
Však svět ještě temnější je les,
sotva bych se stihla vypakovat,
přemohl by mě v té mlze děs.
NADĚJE
Milé sestry, buďte zdrávy,
čekejte už brzy zprávy,
zítřek přinese povzbuzení.
Vyčkejte do rozednění
a nový den svlaží vás.
Loučí letmé mihotání
nedělá chmury příjemné.
Leč uvidíte do jedné,
že přijde lepší čas.
Pak veselé chichotání
se lehce vznese nad květy luk;
možná tam za ruku drží vás kluk.
Kam vstoupíte, jako dámy
budete vždy přivítány.
Ale strádání vaše píle
pomůže vám ihned zmařit.
Prožít šťastně vaše chvíle
nakonec se musí zdařit.
CHYTROST
Ze dvou velkých nepřátel lidí,
tj. obavy a naděje, nemějte strachu!
Tak uhněte! Každý snad vidí,
že je vyvedu z pozemského prachu.
Toto monstrum živoucí
vypadá poddajné stěží.
Však jako pírko plavoucí
vidím ho já ve své věži.
Ovšem na cimbuří se čepýří
bohyně silnějších křídel a hladší pleti.
Často si větrá to svoje chmýří,
když pro tučnou kořist letí.
Vyzařuje z ní jas a glorie,
vydatný gejzír těch par a plynů.
Sama si říká Viktorie,
bohyně všech lidských činů.
OŠKLIVÝ VOJÁČEK ZOILO
Ty řeči! Řeknu vám hezky,
za co stojí vaše plesky.
Ještě že všechny Furie
rozeštve paní Viktorie.
Viktorko, jsi moje star,
rozevři ten křídel pár
nad městy a krajinou,
ať se lidé pominou.
Sláva a čest, hoj a boj,
dobrý důvod vzít si zbroj,
Hloubky výška, výšky bída,
mír a válka, ať se střídá,
nahoru a dolů, to je pro mě dobré,
tak to chci mít na planetě modré.
HEROLD
A heleme na to psisko bodré,
koukej odsud mazat pryč,
než vytáhnu z kapsy bič!
Tak mrštný je, že ptám se zdali
se ten prcek v kámen balí,
tu se zas jak vejce válí,
až nakonec mizí v dáli,
rozpůlil se, ve dva snad,
netopýr je, taky had,
plaz se kdesi v prachu válí
a druhá půlka vzhůru pálí.
Tam kam tenhle párek letí
nechtěl bych být za nic třetí.
MUMLÁNÍ
Slyšíš? za oponou začal rej..
Těm potvorám je teď hej ..
Usmívej se, není zbytí ...
Dobře, ale je mi k zblití.
Jak jdu k tomu více blízko,
tam na zádech cítím slizko.
Nemučí nás nikdo, nic,
o to je to špatné víc.
S bestiemi na place
končí každá legrace.
HEROLD
Organizaci maškarády
rád si vezmu do parády,
jako věrný strážný pes
smysly zbystřím dnes,
nic tu nesmí začít skřípat,
zbraně mám pro každý případ.
Přesto ani v našem hradu
se neubráníme smradu,
přesněji řečeno, není to puch,
vznáší se tu napětí, kouzlo, duch.
... Kdo by řek, že ten prcek pláchne.
Zavřete okna, teď to skutečně páchne!
Dávám ze svého úřadu
komentář ke každému případu.
Jenže co nepochopím sám,
nemohu nikomu vysvětlit.
Kde informace vzít mám,
může mi to někdo osvětlit?
Zrovna teďka nemám zpráv,
proč krásný vůz skrze dav
přímo na nás si to míří,
proč nezvíří ani chmýři,
a proč před chvílí v dáli
jeho pochodně plály
jako hvězdy magické.
Sem vklouznul tak, že se začínám bát.
Uhněte, nebo dojde k tragické...
MLADÝ VOZKA
Stát!
Ořové, zklidněte své perutě,
poslechněte opratě,
řiďte sebe, jak já vás,
dojedeme všude včas,
vy divoši zpocení.
Pohleďte na srocení:
obdivovatelů celý roj
se k nám mačká. Heralde, ahoj!
Určitě nás tvé řečnické orgie
zase přinutí se smát.
Tak do toho, jsme alegorie,
musíš nás přece znát!
HEROLD
Nevím, jaké jméno máš,
řeknu jen, jaký se zdáš ...
VOZKA
Tak do toho!
HEROLD
Upřímně, nevidím žádné vady,
jsi hezký kluk, a mladý,
tvůj rozum ti k pobavení dam už stačí,
přec by tě viděly více dospělého radši,
s bičíkem vypadáš jak kouzelník,
možná jsi podomní obchodník..
VOZKA
No vida, jak to jiskří!
Přijdeš na to, slova mozek bystří!
HEROLD
Černé máš oči, noc tvých kadeří
prosvětluje blyštivý pás.
Ještě víc do očí udeří
tvůj vyumělkovaný háv. Je to špás?
Možná snad i někdo uvěří,
že jsi nedospělé mužátko.
Ale holky řeknou "Vida, neposedu!"
se zaujetím ti podají lízátko
a začnou učit abecedu.
VOZKA
A teď: kdo je ten ctihodný pán,
který vzadu na polštáři sedí?
HEROLD
Ušlechtilost z něj září do všech stran,
šťasten ten, na koho se zalíbením hledí.
Sám se už nemusí ničeho domáhat,
jeho pohled léčí, kde něco chybí,
dokáže nezištně pomáhat
a vrátit štěstí do tváří lidí.
VOZKA
Pozorovatel jsi docela zdatný,
ale přidej podrobnosti. Zatím to není špatný.
HEROLD
Důstojnost o sobě sama zpraví,
navenek vidím i pevné zdraví,
bystré oči, rudé líce
koukají mu z pod čepice,
říkám, nezdá se, že je mu někdy smutno,
na šaty používá nejjemnější sukno,
je to vládce, už jsem ho musel vidět!
VOZKA
Pluto, bůh bohatství. Měl by ses stydět!
Každý císař ho touží poznat,
že jsi ignorant, měl bys už doznat.
HEROLD
A kdo jsi ty, jenž z jeho slávy tyje?
VOZKA
Já? Marnivost. Bohém. Poezie.
Jsem básník, který dojde naplnění,
hejsek, jehož čeká zatracení,
Nekonečně bohat, netto jako brutto,
poměří se se mnou snad jen můj pán Pluto,
Rovni v chuti k tanci, rovni v chuti k rybám,
se stejnými sklony k osudovým chybám.
HEROLD
Sladkými řečmi jsi mi zahnal smutek,
ale ukaž přece aspoň jeden skutek.
VOZKA
Pchá, lusknu prstem, okem hoď,
z kočáru je zlatá loď,
hlavou trochu zatřesu ..
(Luská prsty na všechny strany.)
... máš šňůru perel do vlasů,
prsteny s diamanty, jež světlem srší
přímo do dlaní ti prší,
i rubínově ohnivá růže, rač se ozdobit.
Ale pozor, i požár může způsobit.
HEROLD
Á, lidé si všimli, toho deště chtějí víc.
Víš co, dárče, raděj uteč pryč.
Chraň se je posednout zlatou stopou;
ušlapou se, dobrodince za odměnu zkopou,
a nebo mu ještě přichystají oprátku.
Však ta honba nabírá novou obrátku:
Kdo perly chytnul, zlostí pění,
hledá, kam podělo se rychlé jmění,
na šňůru vytřeštěně kouká.
Místo každé perly má jen brouka.
Po člověku lezou, nedají se praštit,
přítulní jsou chtějí nás snad zbaštit?
Rubíny získané z této rulety
coby motýli oknem odletí.
Taškář se směje: "Všechno zlato
máte jen půjčené, myslete na to."
VOZKA
Masky oznamuje v pořádku,
ale má-li zabrousit pod skořápku,
která teprv skrývá klíč,
je heroldovo umění pryč.
Ale vyvarujme se zbytečných sečí.
Na tebe, dobrodinče, se obracím s řečí:
(K Plutu.)
Pověz, jestli by nějaký břídil
tak umě tvé čtyřspřeží řídil,
vedu-li ho tam, kam chceš,
či snad jinde být máš, nežli jseš?
Trvalo mi to více než mžik
palmu vykouzlit, či sladký fík?
Žádnou příležitost jsem neminul,
abych naplnil tvá přání,
a vavřín okolo tvých skrání
vtipem i rukou svou jsem uvinul.
PLUTO
Rád dosvědčím, a mé oči se nedívají suše,
že ty jsi mého ducha nejsvětlejší duše,
vše uděláš, jak rád mám,
bohat víc jsi, než jsem sám.
Odměnit tě chci za všechny služby,
vyslyšet chtěl bych i tvoje tajné tužby,
a alespoň jedno měl bys znát:
Můj milý synu, mám tě rád.
VOZKA
I to nejcennější, co sám mám,
teď okolo posílám.
Člověče, že jsi pohnutý,
vida nad sebou plamen zažhnutý,
pálí a prská, je pravý,
hupsá přes všechny hlavy,
píská si přitom jako sýček,
práskne i do země ten býček,
zhasit by ho bylo škodou;
ostatně, nejde zhubit vodou.
ŽENSK
MUMLÁNÍ
Tam nahoře na kozlíku
sedí lotrů pět pytlíků;
a co je tam vzadu za stvoření
vychrtlé, a připravené k umření,
není slyšet, sotva pípne,
pozná stěží, kdo ho štípne?
VYCHRTLÍK
Pryč ode mně! Zkušenost stoletá
říká, že já, pan Lakota,
nezalíbím se nikdy ženskému rodu.
Marš do kuchyně nosit vodu!
Přitom není nikdo to má
tak dobré, jak u nás doma,
coby nosič jsem velký dříč,
nosím dovnitř, a ven nic.
Ženské nikdy neváhají ztratit
korunu navíc, když mají platit,
penězi, které nemají,
protože spoření neznají.
Nesplněné přáni nemohou strpět,
a muži nezbývá, než trpět,
každé drahé cetky větří v dáli,
co ty vyděláš, ony rozkutálí,
sponečka: do vlasů! dortíček: ihned sliní,
dopřejí si každé dobrodiní,
jediný lék mám nato:
musím hromadit zlato.
ŽENA
Naše chlapy chce hecovat,
nalítnou na každou lež a klam,
jenom, když nemusí pracovat.
Jednoho takového doma mám.
DALŠÍ ŽENA
Divně mluví, pouští dráčky,
co nám ten panák chce povídat?
Nechceme se už nic dovídat,
pojďme mu rozbít jeho hračky.
Holky, na něj!
HEROLD
Občané, zachovejte klid!
Ale zdá se, že se to samo zvládne,
do koňů-draků neklid vlít,
Pluto znovu davu vládne,
ty příšery si ho nedají vzít,
mávají křídly, z nozder jde dým,
v dosahu jejich žhavých slin
už není nikdo...
(Pluto sestoupí z kočáru.)
Jde dolů, jak se na krále sluší!
Jen pokyne, a draci sklopí uši,
a pět v klidu stojí spolu.
Těžké truhly teď snesli dolů.
Je v nich skutečně zlato?
Rozhodně ten pohled stojí za to.
PLUTO (K vozkovi.)
Jsi teď zproštěn svého břímě, závazků a tajů,
s novou silou volně jdi si do svých krajů,
vždyť i když's musel v tomto zmatku přistát,
vím, že jsi nemoh' tolik lidí ani vystát.
Buď si raděj svému gustu věrný,
tam, kde sníh bílý je a saze černý,
kde světlo je jasné a všechno krásné si leť:
Do osamění! V něm si žij svůj svět.
VOZKA
Snad jsem splnil svůj úkol jediný,
hrdě jsem patřil do tvé rodiny.
Kde ty's dlel, byla hojnost. Se mnou jde risk,
pocit štěstí, někdy i zisk.
Řeší to dennodenně každý náš poddaný:
Má být tobě, má být mě oddaný?
Má u tebe na pohovce ležet,
nebo za mnou dýchavičně běžet?
Nemohu ani nic dělat potají,
prozradím myšlenky, ještě než dozrají.
Sbohem! Vždyť mi vracíš štěstí zpět.
Však zašeptej jen, a jsem tu hned.
(Zmizne.)
PLUTO (Maskovaný Faust.)
A teď je čas představit poklady.
Herolde, půjč mi svůj klacek,
otevřeme zámek, skončíme dohady:
A hele, stříbrný pohár! To je macek.
Co to v té truhle bouchá do stěny?
Koruna vyskočí, a za ní zlaté prsteny.
VOLÁNÍ DAVU
To je ňáká divná truhla,
koukni, jak to zlato bublá,
ozdoby a nádoby se tak jasně blyští,
co asi vyvrhne ve chvíli příští-
a vida, dukáty! Tomu říkám štěstí,
naberme si jich pár plných pěstí!
Vždycky jsem toužil je mít,
a teď je jen stačí ze země vzít,
poprvé jsem opravdu rád kopáčem:
stačí se ohnout, a rázem jseš boháčem.
Lačností mě všechny údy zebou:
pojďte, vezmeme si tu kisnu sebou.
HEROLD
Sebou? Jste snad blázni praštění?
je to jen trik, plané šálení.
Mám pořád opakovat nadarmo,
že vám nikdo nic nedá zadarmo,
v životě, natož v tomhle sálu,
uprostřed maškarního bálu.
Natřeš jim lejno na zlatou
a hned se kvůli tomu ušlapou.
Co je vám pravda - nízký chtíč?
Vemte ji, a mažte pryč.
Maskovaný "Plute", ruce k tobě vzpínám,
pošli ten dav raděj zase někam jinam.
PLUTO
Ovšem; jakmile mi na chviličku
půjčíš obřadní hůlčičku.
Sotva ji podržím v žáru,
uvidíte, milé masky, její páru.
Ale nekoukejte příliš zblízka,
jiskrný déšť zevnitř prýská,
sám si vaši úctu nutí:
netlač se, pozor dej na ožehnutí!
Mé představení právě začíná.
VÝKŘIKY A TLAČENICE
Co se to okolo nás rozpíná...
horko je až pálí se kůže,
ať spasí se začas kdo může,
Ten chlap s obludnou tyčí
nás brzy všechny zcela zničí,
tohle vědět, že se stane,
- říkám zpátky, zpátky, pane-
neztrácejte nikdo hlavu,
ušlapán snad budu v davu ..
PLUTO
Tak zákrok proběh bez zranění;
teda myslím. Tlačenice už tu není,
dav nejistě stojí
protože se bojí-
strach vše ale neumí zajistit,
chtělo by to dlouhodobě pojistit...
HEROLD
Úkolu ses zhostil skvěle,
tvému umu díky vřelé!
PLUTO
Opatrnosti není nikdy dost,
urozený příteli, tam řádí zlost.
LAKOTA
Teď můžeme, jak se nám zlíbí,
pohodlně pozorovat co ten dav zjeví;
vždy a všude jsou ve předu ženy,
seberou každý měďák, každou třísku dříví.
Snad nejsem ještě zcela shnilý,
krásná dáma je krásná vždy a stále,
Neměl bych ztratit vhodnou chvíli,
budu jejich touhu živit dále.
Zvlášť když mě to nic nestojí.
Slova asi nebudou nejlepšími nástroji,
v tlačenici se všechna v rámus slinou.
Zkusím raděj štěstí s pantomimou.
Rukama, nohama ale nevyvolám honbu;
musím vymyslet nějakou bombu.
Třeba donutit zlato zpívat, v gejzír zpěnit,
vždyť tento kov se dá ve vše změnit.
HEROLD
A co zas tohleto má být?
Chystá ten vychrtlík nějaký vtip?
Zlato hněte jako těsto,
už mu měkne, a to přesto,
že pár hrudek ještě zbývá.
Je z toho jakás hmota živá;
živé jsou ale nejvíc ty baby,
dopředu se tlačí, fronty už staví,
tváří se přitom tak divně,
jako by vylezly z hadí líhně.
Bojím se, že jim tak splete hlavy,
že budou porušeny dobré mravy.
K tomu nesmím mlčet, to dobře vím,
půjč mi zas hůlku, ať ho uzemním.
PLUTO
Vždyť neškodně blázní pouze,
nechej ho se v klidu vyřádit,
brzy již nebude kam se svým studem jít.
Právo je mocné, mocnější je nouze.
VŘAVA A ZPĚV
Divoké vojsko, přišlo včas,
z výše hor přes strmý sráz,
jeho pochod nezastaví nic,
pušky, děla, udělají pic,
vědí to, co nikdo neví,
vpravo pravý, vlevo levý.
PLUTO
Vaše pušky dobře znám,
přes srázy jsem běhal sám,
víc než každý vím, to jisto,
třeba jak si tady zjednat místo.
Nevíte, kam jdete se svými děly,
potřebujete lepší velení,
jiné by se zázraky děly,
kdybyste nebyli tak zelení.
DIVOKÝ ZPĚV
Pozor, vyleštění paňáci,
teď přicházejí drsňáci,
zbrklým během, jako vždycky,
vysokými skoky, chaoticky.
FAUNOVÉ
Faunů přišly časy,
v náruživém tanci,
dubovými věnci
rozcuchané vlasy,
ty kučery jim sluší,
ven kouká pár uší.
Oči za nosem chytře nevyhlíží,
což jim u žen ale nepřitíží,
když už se Faun k tanci zmuží,
do náruče chytne každou růži.
SATYR
Satyrové skákat mohou
s kozlím kopytem na slabých nohou,
přes tuto výbavu strohou
vysoko ve skalách dovádí,
jako kamzíci se předvádí,
v čistém vzduchu promenují,
náhodným poutníkům se pošklebují,
zvláště těm, kteří si příliš zašli,
než aby zas cestu zpět našli.
Myslí to dobře, se všemi jsou bratři,
svět tam nahoře jenom jim patří.
SKŘÍTCI
Skupinka skřítků si to hasí dolů,
nechodí rádi v párech spolu,
sami čile probíhají cestičky
v urousaných kabátcích za svitu lampičky
každý urputně za svým cílem
jak bludička v hejnu bílém
soustředěně si to žene zpříma.
Nebo napříč, jak zvědavost ho jímá.
Charakter však mají dobrý, stálý,
známi jsou též jak chirurgové skály.
Ve vysokých horách zkoumáme zem,
z plných žil jim pouštíme ven
rudu; i ryzí kovy nás vidíš nésti,
posíleni pozdravem: mnoho štěstí!
Neuslyšíš, že někdo z nás snad šidí,
vždyť přátelé jsme dobrých lidí.
Přesto od nás můžeš zlato koupit,
a s ním pikle strojit, krást i loupit.
Bez železa by stěží navždy
vymizely války a úkladné vraždy.
Ale za to, že lidé nejsou víly,
nemohou pranic horské žíly,
nic z toho není naše vina.
Čekat jen lze na léta jiná.
OBŘI
I velcí muži půjdou s vámi,
v horách jsou obři dobře známi,
přirozeně nazí ve své síle,
přicházejí vždycky ve přesile,
kmen smrku v ruce, s hrudí vypnutou,
okolo pasu šerpu vydutou,
hrubá sukně z větví a listí,
lepší strážné vám nezajistí.
CHÓR NYMF (Okolo velkého Pana, maskovaného císaře.)
Přichází též!
Bez Pana, pána světa,
byla by s námi všemi veta.
Není to lež, není to lež.
Uctěme ho lučním věncem,
pobavme ho umným tancem,
zpěvem ať si svůj vkus tříbí,
štěstí sdílet se mu líbí.
Modrý oblouk nebe smělý
způsobuje, že je bdělý,
slyšíc potok zurčet, zpívat,
nejlíp může odpočívat.
Když po obědě leží spíce,
lístek nepohne se na osice;
jen pryskyřice, až lehne si do trávy,
tiše okolní vzduch ozdraví.
Nymfy nesmí způsobit nejmenšího vánku,
kde právě je, uložený k spánku.
Zlý na něj zkoušet chceš špás?
To poznáš teprv, jaký má hlas,
jak blesk praská, moře se bouří,
hučí vulkán, z jícnu se kouří,
i statečná armáda zmizne pak v poli,
udatný hrdina si útěk zvolí.
Čest vzdejme tomu, komu čest patří.
Sláva Panu, který nás zaopatří!
DELEGACE SKŘÍTKŮ (K velkému Panu.)
Třpytivé bohatství zda-li
je ukryté ve výdutích a má-li
je hora vpletené v skály
poznáme jen s naší virgulí.
V labyrintech troglodyti,
prací se tak rozběsníme,
že řádíme jak banditi,
vše však rádi rozdělíme.
Nedávno, zkoumajíce skalní obklady,
vidíme, jak z průrvy pramínek běží,
vynáší ven zázračné poklady,
jinak dosažitelné jenom stěží.
Možná právě tobě schází.
Ber, pane, ten poklad je tu.
Co jiné pravděpodobně zkazí,
v tvých rukou pomůže světu.
PLUTO (K Heraldovi.)
Důstojně, nemusíme nikam spěchat,
co má se stát, sobě můžeme nechat,
Tvůj vznešený původ a odvaha jdou spolu.
Události se tak zběsile rozletí,
že ohromí svět, ba i podsvětí;
jen zapiš je do svého protokolu.
HEROLD (Provádějící Pluta po bálu.)
Malí skřítci vedou poctivě a jistě
velkého Pana ke zdroji ohnivé tříště:
z hlubokého jícnu k obloze srší,
pak zpátky na zem plameny prší
a takové hory žhavého popela vrší,
že jen zíráme v němém úžasu.
Však i sám Pan se smyslem pro krásu
si rád vychutná, v klidu stoje,
tajemný prskot perel ohňostroje.
Pěkným to zmetkům padl do osidel:
teď naklání se, aby lépe viděl-
a jeho vous náhle kamsi letí,
na bradě mu zbyde jen pár smetí.
Jak je to možné, kdo mi radost zhatil,
kde je můj vous, kam se ztratil?
Brzy však lituje, že se vrátil:
bradka hoří jako věchet slámy,
zapaluje věnec, i na kůži způsobuje rány.
Z oslavy se stává utrpení,
kdo chce hasit, sám se v oheň mění,
každé mávnutí pažemi
jen probudí nové plameny,
a nepřijíždí žádní hasiči...
... pryč jsou masky, i jejich nosiči.
Jak je to možné, slyším v kuse,
od ucha k uchu, od pusy k puse,
ó nešťastná proradná horká noci,
proč si nás nechala bez pomoci.
Zpráva pro příští den
připomíná ten nejhorší sen,
slyšet je už z každého místa:
"Císaře zasáhla pohroma jistá!"
Kéž to byla pomluva, lež,
spálen je vládce, jeho dvůr též.
Kéž by ty, kdo ho podvedli,
horoucím dehtem nahé provedli,
ať hněv davů v žilách krev jim zpění,
předtím, než upadnou v zapomnění.
Ó mládí, mládí, není to divné,
že nikdy nenandáš uzdu své vášni?
Majestát že moudrosti si málokdy všimne,
je stejně tak časté jako zvláštní.
Brzy se požáru podaří,
že les se v plamenech vypaří,
stromy se rozpustí v plazmovém víru,
pak už jen uhlíky dodoutnají v míru.
Kdo ví, zda to jednou přebolí,
co počnem si v slzavém údolí,
není tu vládce, není tu práva,
v popel se změnila císařská sláva.
PLUTO
Tolik řádila hrůza a zlost,
že čas je říct: už dost!
Kouzelný proutku, příteli můj,
dotkni se země, nařiď zlu: stůj!
Zvedni západní vánek,
chladivé mlhy ať ukončí spánek
mraky, své věrné druhy,
přimějí spustit vodní pruhy.
Dej na ty plameny pokličku!
Ať voda tryská, mraky se řasí,
mrholení v lese každou duši spasí,
ať už je zvířecí, anebo lidská.
Vláha pomůže lesu život získat,
ohnivý gejzír jen málo blýská,
a popel už sálá jen trošičku.
Střeste se, duchové, hrozit nám v míru,
i naše magie umí dštít síru!
Home Obsah Další