Akt 1 Scéna 1: Idylická krajina
Již zase nám jaro raší.
Vůně tisíců květů
Smolaři! V osudné chvíli
poslední neztrácej naděje špetku.
Víla nemůže člověku ublížit!
Zato se umí potichu připlížit
Čelo ti ochladí v polštáři z mechu,
z rosy připraví nápoj zapomnění.
Vlhká pára naplňuje vzduch,
široká krajina pomalu šedne
Poslouchej šelest míru!
Tvé srdce tluče radostí,
Všude kolem noc už spadla
a na nebi vystavuje líce
Nejen nahoře zkouší se třpytit.
Černou tmu protíná jako blesk.
Vše je pryč, a vše se mění,
pryč jsou chvíle štěstí,
Hory se hrdě vypínají
a v závětří jejich přízně
Noc je pohár krásy
co se naplňuje až do rána!
Hlavně si nesmíš stýskat,
lenochy ať vezme ďas.
Bouři poslouchej hromů,
ozvěnu skal, praskot stromů:
To strašné burácení a chvění
je pro božské uši jen slastné pění
Trubky rozzvučí, bubny rozbubnuje,
uši ohluší, oči oslňuje,
Vklouzne do jabloně v květu,
do čmeláka v letu
Ztracen jsi, když tě dostihne.
Každý očekává rozednění,
země se třese a funí.
Byť svět zatím leží v přítmí,
síly éteru v srdci hřejí
Les je zahalen v husté mlze
- dobře je mu v té páře -
Osvěženy perlou rosy,
voda a světlo, to je ten taj,
A koukni vzhůru kde se sluní
mezi mraky horská špička!
Odlesk, který dolů hodí,
je neuskutečnitelné přání,
Nech mě tu, přírodo, chvíli stanout
a čekat, až mě tvá síla raní,
Kolem nás je moře. Moře ohně!
Je to láska? Necháváš snad zlobu planout?
Dolů posíláš kameny, vodopád.
Máš ty nás vůbec ráda?
Všude se klene duha změny.
Drží tak pevně, že se ptáš zdali
(Faust leží na louce, unaven, nervózní, chce spát.
Okolo krouží přátelské přízraky.)
ARIEL (Zpívá, doprovázen eolskou harfou.)
se na zelené pole snáší
a žehná celému světu.
Byť lehké jak vánek jsou víly,
pomohou dobráku i zmetku.
a její laskavá ruka
otupí šípy sžíravých výčitek,
jako déšť bičující luka,
prudce tlukoucí do kytek,
uhasí v srdci sžíravá muka.
Poránu, bez obav a vzdechů,
vykročíš vstříc rozednění.
Pomohouc ke světlu tobě
nejhezčí dárek dají si sobě.
CHOR
čeká, až dnešní ustane ruch
a sladká rosa na pole sedne.
zavřené očí prchají z víru
Tvých každodenních starostí.
zas kdejaká hvězda spadlá.
Soutěžejí, která svítí více.
Ve vodách jezera ji zkus chytit
a podmanit si její lesk.
radost ani bol už není,
do rozbřesku nech se nésti.
se strříbrné klasy kolébají
a dožadují brzké sklizně.
Která z tvých přání asi
jsou na jeho dně napsána?
Vše může člověk získat,
když pochopí a jedná včas.
ARIEL
To kočár Phöbův jede domů.
co přináší na svět stětlo denní.
vlastního slova slyšet není.
co se ve skále ukrýt nestihne.
FAUST
Cítím ve vzduchu mravenčení,
bubny života znova duní.
a jeho pravidelné rytmy
k vyššímu cíli povznášejí.
však každý lístek už čeká drze
až na něj dopadne žlutá záře.
květy už zas své barvy nosí
a předvádějí, jak voní ráj.
Zrcadlí se v tmavé tůni
nad údolím jako svíčka.
Louka kvete jen pro ni,
neb ví, že ji skála hýčká
proti vodě z balvanů schody,
proti větru staví svá líčka.
tulák, co k vyschlé studně chodí
a žízní zahyne na ní.
na hlavu tvůj pramen skanout.
Rozhodně je to záhada pro mě!
Je lepší ten, kdo takhle hádá,
nebo kdo hledá jak by vhodně
nastavil všem tajům záda?
Ne, kámen nemusí mít nikoho rád,
tak jako ty lesy v dáli,
tisíce let může si spát,
a náhle se údolím valí.
tě neklame zrak. Náhle praskne jako z pěny
a k zemi klesne chladná sprška.
Už je to tak: když štěstí dáš všanc
poznáš brzo, že je to mrška.
Aspoň, že kulisa života má barvu i glanc.
Home Obsah Další