Akt 5 Scéna 4. Hluboká Noc

STRÁŽNÝ LYNKEUS

Stvořen jsem k vidění,

to je můj úkol,
na věži strážení,
vše vidím vůkol.

Můj zrak se nese

do blízka do dáli,
na srnky v lese,
i k hvězdám, co ne pálí.

Mé oko má

pohled tak jasný
neb svět se mi zdá
skrz naskrz jasný.

Šťastné jste, oči,

pozorujete
co kde se točí
a mihne ve světě.

(Pauza.)

Ale nejsem tu jen pro sebe,

abych koukal, co dělají ptáci,
zrovna teď mě až zebe,
nu což, jdu dělat svou práci:

Hlásím kouřový mrak

visící na lipovými háji.
Vítr požár rozfoukal tak,
že plameny nad stromy vlají.

I vnitřek domku už hoří,

dlouho stál na větru i na dešti,
za chvilku ale se celý zboří,
rychlou pomoc bych měl přivésti.

Chudáci ti dva staří,

opatrní jsou vždy s plamenem,
ať už topí, nebo vaří,
a teď je osud odmění kamenem.

Nic nezmůžu za vteřin pár,

už je tam pravé předpeklí,
rudá záře, silný žár.
Snad aspoň lidé utekli.

Jiskry si v korunách hrají,

listy a větve v žáru tají,
praskají, a černé docela
žhnou a padají dolů;
s nimi do žhavého popela
naši kapličku vzali spolu.

Ó oči, sloužíte skvěle

v této podivné chvíli.
Celý dům i stromy celé
špičaté plameny zachvátili.

Stromy protknuty klidem,

smutno z toho je mi.

(Pauza.)

Jen radost dělali lidem,
teď i jejich kořeny žhnou v zemi.

FAUST (Na balkóně.)

Vím, co znamená to fňukání,

to strážný na věži slzí,
i mě poněkud ukvapené jednání
hluboko uvnitř mrzí.

Na druhé straně, místo křoví,

ze kterého zbyla jen šedá přikrývka,
a torza domu, které se zboří,
se může postavit krásná vyhlídka.

Také náš starý pár najde klid

až okusí sídlo modernější,
ve vděku k osudu bude žít
a radovat se skrz dny nejpozdější.

MEPHISTOPHELES A VOJÁCI (Dole.)

Přicházíme zpátky zdrávi,

však neneseme dobré zprávy.
Křičeli jsme, až rozbolelo nás břicho,
odpovědí ale bylo jenom ticho.
O dveře jsem si rozbil pěst,
ty se ale nehnuly a držely fest.
Bez sebemenší přestávky
jsme jim posílali prosby i nadávky.

Co ještě můžeme říct,

kdo nechce, nevidí a neslyší nic.
Nakonec jsme našli klíč,
abychom Ti je odstranili pryč.
Staří nebránili se tuze,
srdce jim samo puklo v té hrůze.
Jakýsi cizinec, v domě skovaný,
vypadal, že je v boji více kovaný.
Však s ním už je také ámen,
v nastalé rvačce ho olíznul plamen.
Všichni tři skončili ležící
v té obrovské ohnivé hranici.

FAUST

Hluchý jste snad jeden každý?

Říkal jsem:Vyvést! Žádné vraždy!
Byla to zvrhlost, hloupost, vězte.
Sami si svoji vinu snězte!

CHÓR

Ta slova k uším vždy zvonily:

Ustup mocnějšímu násilí!
Statečný jsi, a chceš se bíti?
Pak riskuješ majetek - i svoje žití.

(Odejdou.)

FAUST

Nevidím tam ve třpytu noci,

plameny již ztrácí ze své moci,
jen ve větru občas zasrší
jiskry uprostřed návrší.
Přikázáno rychle, vykonáno rychleji!
Jaké mraky se to tam vlastně válejí?

     Home         Obsah        Další