Akt 5 Scéna 1. Otevřená krajina

POUTNÍK

Rád vás vidím, lípy statné,

jako vždy, jste plné síly,
vidět domov, málo platné,
není nad dojemnější chvíli.

Jsou tu všechna stará místa,

chatrč, která mě zachránila
když hrozila mi smrt skoro jistá.
Tam vlna na dunu mně vyplavila.

Poklonu zachráncům bych chtěl složit,

vidět ty skrovné, slušné hospodáře,
setkání s nimi by mohlo vložit
do dnešního dne ještě více záře.

Byli to dobří lidé..

Mám zaklepat a nebo volat? Haló!
Poznají hosta, když za tak dlouho přijde?
Vždy se na ně spolehnout dalo.

BAUKIS (Stařenka.)

Vida, vida, panečka!

Ale pst, nech mého muže odpočívat;
kdybys předčasně probudil stařečka
celý den už bude jenom zívat.

POUTNÍK

Řekni matko, jsi to ty?

Pak dík Ti patří celý čas,
chlapcům zachraňuješ životy,
aspoň ten můj byl o vlas.

Polomrtvé hrdlo už nedoufá,

a tu ho Ty, Baukis, vodou svlažíš.

(Objeví se její manžel.)

Z loďky, která se nebezpečně houpá
se mně, Filemóne, dostat snažíš.

Vůně chleba ve spíži,

zvonky jste volali ovce sem,
i z těch nejhorších potíží
jste vždy znali cestu ven.

Dál nemohu to v sobě nosit,

nech mě vstoupit, dobrá buď,
nech mě kleknout, nech mě prosit,
mám těch citů plnou hruď.

FILEMÓN

Posaď ho ke stolu v zahradě,

ať pestré květy vidí,
bojí se, to je nasnadě,
a nebo se trochu stydí.

(Jde s ním.)

Vlny, které Ti ublížily,

si dnes jen neškodně hrají.
Podívej, jak jsme to tu opravili,
lépe je snad jenom v ráji.

Už ale nestačím na práci,

jsem jen rád, že jsem ještě naživu.
Moje síla se někam ztrácí,
podobná věčnému odlivu.

Teď jiní, více, než je zdrávo

budují příkopy a hráze,
berou moři jeho právo,
ale doplatí na to draze.

Na plotě vrabec se mihnul,

pohleď na luka, jak jsou krásné,
pospěš, abys to ještě stihnul,
v tento čas slunce už brzy zhasne.

A v dáli, kde vítr hvízdá,

uvidíš z okna lodní stěžně,
právě se vrací do svého hnízda,
námořníci kasají plachty režné.

Tak rád pozoruji kraj,

poslouchám věčný mořský šum,
pro koně u pole velkou stáj,
na pěkné zahradě malý dům.

     Home         Obsah        Další