Akt 4 Scéna 1. Vysoko v horách

(Špičaté skály. Přiblíží se mrak a usadí se na skalnatém výběžku.)

FAUST (Vystupuje z mraku.)

Hledím dolů, vidím prázdnotu pod svýma nohama,

když vystupuji na korunu tohoto pohoří.
Propouštím koráb z mraků, který mě hladce
za denního světla přenesl přes moře a pevniny.

Odplouvá ode mě pomalu, vcelku,

spořádaně se jeho váha přesunuje k východu.
Nemohu se vynadívat a ubránit ohromení,
jak se mění a vlní, přeskupuje a rozděluje.

Teď vypadá jako - nemohu věřit očím -

na sluncem vystlaném lůžku se rýsuje
obrovský a současně dokonalý obraz ženy.
Kdo to je - Juno, Léda, či snad Helena?
A majestátně se naklání přímo ke mě.

Ale! Už se rozplývá do beztvaré masy,

odpočívá na východním obzoru, k nepoznání od ledovců,
rozplývajíc se nastavuje zrcadlo pozemskému shonu.

Přece jen jakoby lehký opar zůstal,

otírá se mi o hruď a čelo, osvěžuje, uklidňuje.
A zas váhavě stoupá vzhůru.
Do čeho se formuje? Chce mě zas zmást
a připomenout sladké a zapomenuté vzpomínky?

Z nejhlubších pramenů srdce prýští poklady,

připomíná to lásku Aurory, lehkou a čistou,
letmý a těžko zachytitelný pohled,
který přesto převáží každý poklad.

Jako lidská duše stoupá ten příjemný obraz,

nerozpouští se, ale míří do éteru
a s ním to, co je ve mě nejlepší.

(Přijdou sedmimílové boty, Mephistopheles z jedné vyjde, boty odejdou.)

MEPHISTOPHELES

Sedmimíloví boty nemají vady,

i tam, kde se krutá ostrá skála vzpíná.
Ale řekni, proč ty jsi vlastně tady?
Toto místo mi totiž něco připomíná.
Krajina tvrdá, kamenitá a vzteklá
tvoří podstatu všech prostor pekla.

FAUST

Vidím, že proudy absurdního humoru

mě budeš obšťastňovat do úplného úmoru.

MEPHISTOPHELES (Vážně.)

Jak nás Pán Bůh - proč, to ví každý –

ze světa uklidil do nejhlubší hlubiny,
kde věčný oheň bude svítit navždy,
aniž by polínko přiložil tvor jediný,
octli jsme se v trochu dusné světnici.
Totiž, žár nám nebezpečně připaloval zadnici.

Ďáblům začalo se nepříjemně dýchat,

spodem začali si ulevovat, vrchem kýchat;
zakrátko peklo naplnil síry smrad –
jaký to plyn! Tak záchranou začalo se zdát
dostat se na spásný povrch vzhůru;
nuž, tak jsme prorazili zemskou kůru.

Teď snad už je jasné, že ta skála holá

kdysi patřila ke kulisám zdola,
ostatně pochytili to i lidé zdejší,
že z vnitřních věcí lze dělat také vnější,
že brouček může uniknout z dusné kobky
a na vzduchu si volně čechrat krovky,
je to tajemství, teda kdysi bylo,
než se to lidem vyzvonilo. (Efezským. 6.12)

FAUST

Nevadí mi, že jsou pohoří hrdé,

neptám se skal, proč jsou tak tvrdé,
příroda sama to tak chtěla,
pro Zemi zvolila kouli jako z děla,
sem šoupla vrchol, sem z rozmaru dol,
skálu za skalou, a hřebeny z hor,
proti nim je oblý kopeček váha muší,
i když mu to v krajině stejně sluší,
vše roste a zelená se k její radosti,
nepotřebuje k tomu tvoje blbosti.

MEPHISTOPHELES

Jen si posluž! Jak je nevědění krásné.

Pro toho, kdo ví, to není tak jasné.
Já jsem tam byl, když to vřelo,
podzemí kypělo a duněl v něm plamen.
Kladivo pohánělo Molochovo statné tělo
když mu kusy skal létaly kolem ramen.

Nevědět, jak zvedla se ta tíže,

být tebou, měl bych na sebe zlost.
Co na to učenec? Ten jenom ví, že
skály leží výše nebo níže.
Takových mouder máme dost.

Prostý lid tomu rozumí nejvíce

a nikdo mu jeho znalost nevymluví,

neboť jeho moudrost nemá hranice:
Zázrak ten připsal Satanovi.
A poutník s berličkou víry se dnes už po sté
projde okolo Ďáblovy skály, či po jeho mostě.

FAUST

Vždyť také každý takový výstup

nám prozradí, jaký má Ďábel k přírodě přístup.

MEPHISTOPHELES

Určitě jí nezávidí skály ani mraky.

Je to věc cti: On chce být přitom taky.
My jsme lidé, a máme vyšší cíle:
vidíš je všude: zmatek, bídu, a politiky shnilé.
Ale - abych konečně mluvil trochu jasně
- copak se ti na povrchu nežije tak krásně?
Zcela přehlížíš, a to se může stát,
bohatost světa, i jeho majestát. (Matouš 4)
Ale ať už se cítíš jakkoliv na dně
- nepřipadají ti aspoň nějaké věci vnadné?

FAUST

Samozřejmě, i já mám velký cíl.

Určitě ho uhodneš!

MEPHISTOPHELES

Na to potřebuju jen pár chvil.

Vyhledám si velké město,
ve středu husté, lidské těsto,
úzké uličky, špičaté štíty,
na tržištích zelí, cibule pod nos čpí ti,
řeznický pult, kde mouchy bydlí
aby si z pečínky také lízly,
ať jsi tam ve dne nebo v noci,
od toho puchu ti není odpomoci.

Dál z centra se ale lépe kouká,

v širokých třídách tam vítr fouká,
je tam míň bran i méně lestí,
však více místa je na předměstí.
Jak těší mě sedět na kozlíku
a hřmotně se projíždět na vozíku,
vpravo i vlevo drožka sviští
- mravenec v rozšláplém mraveništi.
A všude, kam svého koně vedu,
jsem jenom já vždycky v středu,
a statisíce lidí se mi klaní.

FAUST

Tak to bych nechtěl ani zdáli.

Nejsem z těch, co se lidí straní,
vidím rád, jak se bezstarostně baví,
vážní to jsou tvorové, i hraví,
byť trochu hloupější, než by si přáli.

MEPHISTOPHELES

No počkej; aby každý den byl sváteček,

postavím si na pěkném místě zámeček,
budou tam louky, lesy, i úrodná zem,
dvorek krásnými zahradami obkroužen.

Vedle umě položených pěšin bují

sametová stěna vždyzelených tújí,
pramínek vytékající ze skalky
zároveň zavlažuje azalky;
aby smutku navždy dal ámen
čůrá a zurčí tam kdejaký kámen.

Chytnu kdejakou krásnou holčičku

a postavím pro ně zvláštní chatičku;
tam ve své bezbřehé prázdnotě
strávím čas ve družné samotě.
Proč víc mi jich na mysl přišlo?
Kráse sluší množné číslo.

FAUST
Sardanapale! Pamatuj, jak jemu to vyšlo.

MEPHISTOPHELES

Tak už odkryj svoji tvář.

Kam směřuje tvé plahočení?
Je to jasná měsíční zář,
bez konce tvoje touha není?

FAUST

Země, ne Měsíc, je moje přání,

tady se chci chovat se statečně,
dokázat, že jsem nežil zbytečně,
cítím sílu i odhodlání.

MEPHISTOPHELES

Takže slávu ti má přinést ten počinek,

získat uznání, třeba u tvých hrdinek.

FAUST
Moc získám, a majetek!
Čin je to gró; sláva pouhý štěk.

MEPHISTOPHELES

Však se dost básníků narodí,

kteří tě ve tvém lesku povzbudí
a staronovou pošetilost probudí.

FAUST

Tvůj mozek vždycky pění,

když má pochopit, čeho si člověk cení;
jsi stvoření cynické a chladné,
nevíš, bez čeho strádá a chřadne.

MEPHISTOPHELES

Hloupost, ale jdi si pro ní!

Ale řekni, co se ti dál v hlavě honí.

MEPHISTOPHELES

Jednou jsem pozoroval moře,

vlny se samy vzedmuly do věží,
pak něco povolilo v té vodní hoře
a vydala se pustošit ploché pobřeží.

Jaká škoda; bez hranic a bezstarostně,

živel, sám určitě po svobodě baží,
se z rozmaru chová zlostně,
práv jiných si pramálo váží.

Náhoda? Však podíval jsem se znova,

jestli se neobjeví vlna nová.
A skutečně, ač první odplula,
do hodiny se hladina zase vzedmula.

MEPHISTOPHELES (K publiku.)

No a to má být něco divného?

Tak je to na světě ode dne soudného.

FAUST (Pokračuje nadšeně.)

A tak se plazí, do všech koutů míří,

sám neplodná, a neplodnost šíří,
bobtná, roste, valí se a táhne,
ničení je přece až dojemně snadné.

Každá z těch vln má přec tolik síly,

jak to, že jen trosky po nich vždycky zbyly?
Není to k zbláznění, pozorovat jen tu
jalovou energii nespoutaných elementů?
S nimi chci bojovat, je bych chtěl osedlat,
můj rozum říká: užitek nám musí dát.

A je to možné! I když voda přiteče,

každý kopeček ji vždy vypeče,
není těžké ji moudře vládnou,
z hráze vyrobit zábranu snadnou,
a nebo dno trochu vyhloubit.

Takže, nech mě můj plán vytroubit,

a potom mě můžeš pochválit.
Panovačné moře musíme oddálit,
prostě se mu nové cesty vytyčí,
ať už pobřeží tolik neničí.
Budu to vysvětlovat dokud nezačneš chápat,
nemusíš mi děkovat za tak skvělý nápad.

(V dáli zní bubny a vojenská hudba.)

MEPHISTOPHELES

Inu, jak snadné! Ale - slyšíš v dálce bubny?

FAUST

Už zas válka! Ji vítá jen člověk nerozumný.

MEPHISTOPHELES

Válka nebo mír – moudrý nemudruje,

co z toho získat, po tom pokukuje.
Přizpůsob se, snaž, trochu se toč,
šance tu je, Fauste, tak po ní skoč!

FAUST

Ty svoje moudrosti nasypej myším,

mě raděj vysvětli, co vlastně slyším.

MEPHISTOPHELES

Na cestách vidím, co jiní ani netuší,

i to, že dobrý císař je v starostech až po uši.
Je to ten, kterého jsme zabavili
a falešným pokladem trochu napálili;
myslí si, že si může všechno koupit.
Osud mu dovolil mladý na trůn vstoupit,
a už navždy zůstal ve svém bludu:
Když už jsem jednou tady,
budu to mít všechno dohromady,
povládnu, a ještě šťastný budu.

FAUST

Ale to nejde. Úředník vyšší

je vždy se svými příkazy sám,
jen na pokyny shůry slyší,
svůj cíl prozradit nesmí nám.

Vše, co mu múzy dokážou vnuknout,

se stane. Lidé pak mohou obdivem puknout,
a říkají: To se mu povedlo moc.
Pak spokojen prospí celou noc.

MEOPHISTOPHELES

Tak to úplně nebylo, opojen mocí

dokázal říši k anarchii dopomoci,
nebezpečí číhalo zezdola i s patra,
bratr zabíjel souseda i bratra.

Hrad proti hradu, města válčila spolu,

cechy chtěly šlechtu strhnout dolů,
města biskupům půdu vzít,
a všichni se chtěli bít.

Zabíjelo se uvnitř i u vrat kostela,

obchod a cestování vzaly za své docela.
Ve všech rostla odvaha a vztek,
jinak to nejde - nepomůže brek.

FAUST

Tu „odvahu“ jsem dobře viděl,

za to váhání a bezradnost bych se styděl.

MEPHISTOPHELES

A ještě k tomu si nikdo nesměl stěžovat;

není divu, že se každý za sebe se začal prát,
kdejaký maličký se chtěl státi pánem,
kapituloval až před chytřejším velikánem,

Nakonec povstali ti schopnější

a řekli: Toto bude náš vůdce pozdější.
Starý císař už klid nezaručí - budem volit,
před tím, než se celá říše začne drolit.
S tím novým stvoříme nový svět,
s jistotou budeme kráčet vpřed,
soudci zas budou soudit, a školy školit.

FAUST
... ámen.

MEPHISTOPHELES

No jistě, kněží, ti zvláště

koukali, jak přijít k vydatné baště,
dneska žehnali revolučnímu zmatku,
a zítra se stěhovali do prázdného statku.
A vojáci císaře, kterého jsme tak potěšili,
se do své možná poslední bitvy připravili.

FAUST

Byl dobrý a čestný, teď tolik bídy zkusí ..

MEPHISTOPHELES

Uvidíme, pojď! Kdo žije, doufat musí.

Vyveďme ho z úzkého údolí.
Odměna za pomoc může přijít kdykoliv.
To by bylo, aby jen špatné kostky padaly.
Kdo má štěstí, má také vazaly.

(Prohlíží si rozložení vojska v údolí.)

Vojenská situace není špatná.
Ale pojďme, bez nás by jim nebyla platná.

FAUST

Vím, co chystáš tady:

Podvod, temné čáry, podlé zrady.

MEPHISTOPHELES
Bitvu vyhraješ plánováním v týlu,
pevná vůle ti dá k tomu sílu,
každé věci dej myšlenek pár:
pro císaře je získání země a trůnu cíl,
když pak poklekneš, dostaneš dar,
z říše ti ukrojí vydatný díl.

FAUST

No, už tě trochu znám,

ale dobrá, i tuhle bitvu vyhraj nám!

MEPHISTOPHELES

Ne, ne, sám bych se bál,

to ty budeš hlavní generál!

FAUST

Nemohu se ubránit dojetí:

mám řídit to, o čem nemám ponětí.

MEPHISTOPHELES

Ale toho se nemusíš bát,

máš tu přece generální štáb,
polního maršála vidím vzadu
a nezapomeň na válečnou radu.
Divize zformují obyvatelé hor,
budou sladěné jak pěvecký sbor.

FAUST

Skutečně jsi tak mazaně

povolal lidi z hor do zbraně?

MEPHISTOPHELES

Celý lid to teda není,

jen minimum k odstrašení.

(Objeví se tři vojáci.)

MEPHISTOPHELES

Buďte zdrávi, vojáci, hoj!

Vidíš, jsou rozdílného věku,
mají různé šaty a speciální zbroj,
vyvaroval bych se zkřížit jim štreku.

(K publiku.)

Každému dítěti hned padnou do vkusu,

vždyť se ta brnění tak lesknou přeci,
jsou sice trochu jako z cirkusu,
ale o to lépe poslouží naší věci.

HRRNANĚ (mladý)

Když na mě někdo drze zírá,

moje pěst mu počechrá zuby.
Sketa, co síly k útěku sbírá,
bude mít na zádech pruhy.

VEMSITO (starší)

Mlácením prázdné slámy

můžete ztratit celý den.
Nechci radit, ale být vámi,
majetku bych si hleděl jen.

DRŽPEVNĚ (nejstarší)

Co máš s hromaděním hraček,

majetek se rozplyne, je to mráček,
chumel kouře v života plameni.
Vezmu si poklad, když na něj padnu,
jistotu mám ale jen když sám vládnu,
nevezmou mi zlato ani drahé kamení.

     Home         Obsah        Další