Akt 3 Scéna 2. Vnitřní nádvoří

(Lemované bohatě zdobenými středověkými stavbami.)

VEDOUCÍ CHÓRU

Netrpělivá a bláznivá: toť pravý obraz ženy.

Dedukuje z oka mžiku, hračkou je větru,
štěstí a náhody. Žádná nemůže tu druhou
v klidu vystát. Jedna druhé stále
urputně odporuje, překřikuje, přesvědčuje,
štěstí i neštěstí doprovází stejný jekot a vřískot.

Ale teď buďte zticha! Poslouchejte, co vaše vládkyně

moudře zamýšlí se sebou i s námi.

HELENA

To jsi ty, Pythoniso? Ať jsi kdo jsi,

vyjdi z podloubí temného hradu,
mohla bys statečným bojovníkům
sdělit, že přicházím. Připraví mi přivítání,
pak si dělej co chceš, hlavně rychle.
Ať už je konec bloudění. Chci už jen klid.

VEDOUCÍ CHÓRU

Marně se ohlížíš, královno,

odporný obraz už zmizel, možná skován
v mlze, z jejíž útrob jsme vyšly,
ani nevím jak, rychle a bez kroků.

Možná se sama ztratila v labyrintu

této zázračné a jedinečné stavby:
hrad vítá svoje návštěvníky.

Ale podívej se nahoru: lidé

se hromadí na balkónech, v oknech,
pobíhají na cimbuří, služebnictvo se míhá,
hostům připravují přivítání.

CHÓR

Mé srdce buší! Také se podívej:

Skromně, rozvážným krokem kráčí
zástupy mladíků, spořádaně se sunou
v proudech. Proč? Na čí pokyn
přišli, kdo vycvičil ty chlapce
a seřadil z nich statečný šik?

Co se mi nejvíc líbí? Něžný krok.

Stočená kadeř vlasů na hladkém čele.
Možná tvářičky, jako broskve červenavé,
nejjemnějším chmýřím ojíněné.
Zakousla bych se do nich, ale děsím se:
vím, že chuť by se proměnila
a ústa by byla plná popela.

A ti nejhezčí

přicházejí blíž -
co to nesou?
Schůdky trůnu,
koberec a křeslo,
zdobení a přehoz,
krajkoví a pozlátka.
A nade vším se nese
jako věnec oblaků
hlava naší královny.
Vbrzku vystoupá
ke své pohovce,
překračuje pomalu
schod za schodem
důstojně seřazené.
Tak to má být: volám hurá,
žehnám takovému přijetí!

(Co chór popsal se stane, po chlapcích přicházejí více urození. Faust se objeví nahoře na schodech v kostýmu středověkého rytíře, a důstojně schází dolů.)

VEDOUCÍ CHÓRU (Pozorně ho pozoruje.)

Když ne bozi, a oni to nedělají,

na chvilku pohádkovou krásu,
vznešenou cudnost, chvilku štěstí
mu sami nepřinesou, stejně všeho dosáhne.
Co začne, to zdárně skončí, byť i v boji.

I ve sporu s nejhezčí ženou.

Je to on, naše legenda a příklad,

kterého teď obdivně pozoruji.
Pomalým, ale jistým a vznešeným krokem
vidíme přicházet, královno podívej, vladaře!

FAUST (Přichází, po boku má muže v řetězech.)

Místo okázalých řečí, na které jsme zvyklí,

místo uctivých uvítání ti přivádím
v řetězech pevně spoutaného sluhu.
Poslušnost mi odepřel, ač mi jí byl povinen.

Poklekni zde, abys nejvznešenější dámě

přiznal dopodrobna svoji vinu.

Toto je, moje paní, ten muž,

jeho úlohou je z vysoké věže,
kde nic nebrání výhledu, oblohu
i zemské roviny pozorně pozorovat.

Hlásit má každičké šustnutí,

od lemu pohoří, v údolích až ke hradu,
silný poryv větru, možná stádo koní,
nebo snad vojenská družina, vše
nás zajímá. A dnes: jaké selhání!

Ty přicházíš, on mlčí. Propásli

jsme důstojné přivítání, povinováni
jím jsme byli takovému hostovi.

Smrt by si zasloužil, nic jiného

než život nemá. Ale jen ty sama
trestej nebo omilostni, jak je Ti libo.

HELENA

Čest mi prokazuješ,

jako soudkyni a vládkyni.
Myslím, že úkol mohu přijmout.
A začnu první povinností soudce:
vyslechnout obviněného. Mluv tedy.

STRÁŽCE VĚŽE LYNKEUS

Muč mě v temnu, svaž mě v rámu,

nech mě umřít, nech mě žít,
na milost mě můžeš mít:
zklamal jsem bohy vyvolenou dámu.

Počkal jsem na mlhu ranní,

začal s prohledáváním východních krajů,
možná se slunce otočilo za ní,
když se ponořilo do jižních tajů.

Na všechny strany obracel jsem líce,

k večeru viděl červánky lesy rudě natřít,
mlžný závoj nemohl jsem prosit více,
aby mi Vás, tu jedinou, nechal spatřit.

Ostrý zrak mi přišel vhod

po všechny časy doby roční,
teď mi z čela stéká pot
jako v hlouby můry noční.

Kde vůbec jsem, na lešení,

nad cimbuřím hlídku mám?
Mlha stoupá, teď už není,
bohyně to vchází k nám.

Její krása ji snad musí roztrhnout,

po jejím lesku začal jsem toužit,
oči jsem od ní nemohl odtrhnout,
až mi, chudáku, přestaly sloužit.

Ztuhnul jsem, a zapomněl troubit,

tak nakonec zůstal mi jen brek.

Mohou mi hrozit, třeba hrob hloubit

- však ta vzpomínka rozpustí všechen vztek.


HELENA

Nemohu přece trestat zlo

které sama přináším. Já ubohá! Jaké to umění
ovládám, že pletu mužům hlavy,
očarováni, ničí sebe i to
co je jim drahé. Nakonec loupí,
podvádí, bijí se a skovávají,
polobozi, hrdinové, vládci a démoni,
těm všem pomáhám k záhubě.
Celý svět poblázním, a ještě jednou,
každou bídu a zmar čtyřikrát zmnožím.
Držte ode mě ty dobráky dál.
Jen bohy vyvolení hanbu necítí.

FAUST

Ohromen jsem, královno,

jak přesně míří tvé šípy. Ač zasažen,
vidím přesně luk, který je vystřeluje
jeden za druhým, aby mohly zraňovat.

Ptáky vidím kroužit na hradem.

Ti s křikem odlétli do bezpečných výšek.
Ale co bude se mnou. Znovu mi bereš
mé věrné sluhy; moje zdi již
nejsou pevné. Bojím se, že mé vojsko
již poslouchá tu nepřemožitelnou ženu.

Co zbývá mi jiného, než sebe a vše

co mi ještě zbývá, Tobě svěřit?
Skládám Ti k nohám své služby,
dobrovolně chci Ti sloužit, té která
stejně nenadále opět nabyla majetku i trůnu.

LYNKEUS (Přináší krabici, ostatní následují s dary.)

Otoč se, královno zpět,

bohatý tě žebrá o pohled,
přítomnost tvoje způsobí, že
i nuzák je bohat jak kníže.

Co jsem byl dřív? A co mám být?

Co mám teď dělat, a co mám chtít?
Na co jsou mi bystré oči,
zrak se stejně k Tobě stočí!

Často jsme nechali rozhodnout náhodu

proti kterému potáhneme národu,
žádný pěšák z posledního sledu
neměl tušení, co se zase děje vpředu.

Jeden padnul, druhý vstal,

třetí mu z rukou kopí vzal,
jako by stonásobnou silou vlád
každý tisíce nepřátel skolil snad.

Táhli jsme, vítězili jistě

ať to bylo na kterémkoliv místě.
Kde hrdinsky jsem se bil dnes,
tam zítra podlý zloděj vlez.

Tam všude byla s námi

vidina naší krásné paní,
s rozhodností rozzuřeného býka
stále vpřed s vojskem smýká.

Ale také jsem pouštěl svůj zrak

do míst, které měl navždy zakrýt mrak,
tam, kde se mělo dařit právu
viděl jsem jen polosuchou trávu.

Brzy jsem poznal jak bez dokladů

se rychle domoci dalo pokladů,
nahlédnou to všech tašek a váčků,
a ve spíži zapomenutých sáčků.

Nad zlaťáky jsem už krčil rameny,

nejvíc jsem si cenil drahé kameny:
zvláště smaragd moji pýchu budí,
zelenal by se pěkně na Tvé hrudi.

Perlami ozdobit se sluší

lalůčky roztomilých uší.
Rubín by tu nebyl dobrý host,
tváře mají červeně dost.

Zkrátka všechno co tu mám

mi dovol složit k Tvým nohám,
vystavit do úhledné věže
plody sklizené z krvavé řeže.

Toho drahocenného uhlí

sem přivezu celičké truhly,
nech mě pobýt ve svém chrámu
a postavím Ti z nich velkou bránu.

Budeš si moci na trůn sednout,

uvidíš okolo všechny se sehnout,
ať chytří jsou, bohatí, anebo silní,
se tvojí mocí společně smilní.

Pro sebe jsem hrabal všude,

to pro teď jen pro Tebe dobré bude,
svojí pýchu v bohatství nezměrnou
dnes už shledávám docela titěrnou.

Vše co mám, dávám na pospas,

suchý jsem, vymlácený klas,
ó kéž Tvůj pohled laskavý
všechnu tu křivdu napraví.

FAUST

Rychle se zas zbav toho břemene,

nespílej, ale ani neodměňuj.
Nyní máš všechno, co hrad
v útrobách skrývá. Dary Ti nabízet
je zbytečné. Sama můžeš poklady
nabývat řádným způsobem.

Neboj se ukázat! Kupole

nech pomalovat modrou oblohou,
sterilními ráji je ozdob.
Květiny ať rozhazují před tvými kroky,
vystlat koberci nech všechny cesty
ať kráčíš vždy měkce; jen bohům nech
větší pohodlí a lesk.

LYNKEUS

Co pán vymyslel, je dobré dost,

chtít to sluha, měl by na něj zlost.
Aby ne, ve vší té noblese a slávě
zabloudí rozum celkem hravě,
vojáci mají už hlavy duté,
meče jsou těžké a dýky tupé.
Před dveřmi panského úřadu
i slunce nastydne od chladu,
dvořanům moudrost sálá z tváří,
a nebo se alespoň tak tváří.

HELENA (K Faustovi.)

Mluv, ale pojď sem, nahoru,

po mém boku je prázdné místo
pro mého pána a ochránce.

FAUST

Nech mě nejdříve pokleknout,

abych Ti mohl vzdát hold, vznešená paní,
ruku, která mě pozvedla, dovol políbit.
Dej mi sílu, ať také mohu vládnout
říší, která nezná hranic. Budeš mít ve mně
ochránce, strážce i služebníka najednou.

HELENA

Vidím, že jsem uprostřed zázraků,

jsem snad omámená, musím se ptát.
Ale hlavně nevím, proč mi ta řeč
toho pána připadá tak zvláštní. Ale příjemná.
Všechna slova jsou na míru ušitá,
jakmile jedno k uchu doplachtí,
druhé ho hned přispěchá polaskat.

FAUST

Líbí-li se Ti, jak náš lid mluví,

určitě Tě jeho zpěv dvakrát potěší,
pohladí ucho i duši na nejhlubším místě.
My to víme; střídání mluvy i zpěvu
ten nejjistější má účinek.

HELENA

Tak řekni, jak mohu mluvit také tak hezky?


FAUST

Zcela lehce. Od srdce to musí jít,

a až touha hruď naplní tak, že přetéká,
člověk se podívá kolem sebe ..

HELENA

... jestli by někdo od ní nemohl odpomoci.


FAUST
Nemysli na minulost ani na budoucnost,
jen v přítomnosti ...

HELENA

.... je naše štěstí.


FAUST

Ale náš poklad, výhra, smlouva;

kdo to zaručí?

HELENA

Moje ruka.


CHÓR

Kdo by pochyboval, že vládkyně

poskytne hradnímu pánu
přátelskou záruku?

Podívejte se na nás,

jsme obyčejné vězenkyně
už od potupného pádu
Iliady a strastiplné
cesty zpátky.

Ženy, toužící být milovány.

Ale ony nerozhodují.

Ale vědí.

Znají co čekat od pastýře,
někdy Fauna se šípem,
kterého přivála příležitost.
Řeč těla je stejná
a způsoby také.

Zase sedí o trochu blíž,

naklání se k sobě,
rameno na rameni, koleno na koleni,
ruce spojené, houpou se
nad vypolštářovaným
majestátem trůnu.

Snad i naše kněžna

podlehne pokušení
před zraky lidu
kterému nic neujde.

HELENA

Cítím se daleko a přece blízko,

že by se zas usmálo moje štístko?

FAUST

Stěží dýchám, třesu se, zalykám zase,

omámen, nemám pojem o místě ani čase.

HELENA

Už jsem to vzdala, a přece je to tu,

s Tebou svázána, cítím nepoznanou jistotu.

FAUST

Minulost si nezaslouží jediný vzlyk,

vše, na čem záleží, je tento okamžik.

PHORKYE (Zjeví se náhle.)

Jak psáno v každém slabikáři,

po námluvách, když dva se spáří,
vzlykům, bolu hned se daří.
Však na to je ještě čas.

Vítr čeří vrcholky stromů,

z rachotu trumpet - nebo snad hromů? -
přechází po zádech mráz.

Menealos se svou družinou

se už prosmýká horskou úžinou.
Připrav se ke krutému boji!

Ztrestá Tě za Deophoba,

prýští z něho dávná zloba,
nic neodolá jeho zbroji.

Na zbraně není skoupá,

mezi nimi se sekera houpá,
lačná hlavy. Nejlépe Tvojí.

FAUST

Už zas otravuješ! Kdo tě sem pustil?

Ani v míru nemám rád nesmyslné napětí.
I poctivému poslu špatná zpráva nesluší,
ale ty se v přinášení špatných zpráv vyžíváš.
Jenže tentokrát se ti nepovede zkazit vzduch!
Bez nárazu prolétne meč tvého záští,
nebezpečí tu není. Leda noční můra.

(Volání a výbuchu ve věžích, trubky a rohy, vojenský pochod. Okolo pochodují vojáci.)

FAUST

Kdepak! Jen se pořádně podívej ven,

uvidíš hrdiny, připravené se bránit:
Jen ten si zaslouží přízeň žen,
kdo ví, jak je účinně chránit.

(K jejich velitelům, kteří mu jdou naproti.)

Síla a rozvaha jsou dva světy

potřebné k vítěznému pochodu.
Zvítězte, ze severu mladé květy,
vy, zralé to plody z východu.

Sbor zbroj lesklou hrdě nese,

mocnou říši strhne z výslunní,
kde pochoduje, zem se třese,
kde zastaví se, tam to zaduní.

Pylos dali jsme od pořádku;

starý Nestor byl už pryč
a zbytky hradní posádky
jsme odrazili jako míč.

Vzápětí od hradeb se hnal

k moři Menealos, stařík bláhový.
Tam škodit, loupit a strašit si přál,
protože on už byl holt takový.

Vévody chceš pozdravit z věží?

Netřeba, abys slova hledala.
Přání Tvé uhodnou, u nohou leží,
jako vše, co tato země vydala.

Germáni, Korintské zátoky braňte!

Ochranné zdi postavte výše.
Gothové, pozornými strážci se staňte
Achajských soutěsek ve své pýše.

Frankové, držte Elis na všechny časy,

vy, Sasové, na Messenu jste třída.
Normán s plavými vlasy

se k obraně Argolu přidá.

Pokojně doma každý může žít,

jen navenek nechat čouhat pěst.
Stejně, navrch vždycky Sparta bude mít
a královna bránit její čest.

Kdyby nebylo její síly,

kde provolávat míru slávu,
bez vládkyně - dobré víly -
žít v rozumu, bezpečí, a právu?

(Faust sestupuje z trůnu. Princové kolem něj přijímají rozkazy.)

CHÓR

Chceš také žít v pohodlí?

Chytrý musíš být,
spolehlivými zbraněmi se vybavit,
pochlebováním třeba získat to
co lidé považují za to nejcennější.

Ale nebudeš si to užívat v klidu;

vnutí se ti armáda pokrytců,
chytří zlodějíčci budou vždy ulupovat
a spát nebudeš kvůli strachu.

To se u našich knížat nestane.

Takové nikde jinde nenajdeme,
k mocnému se hbitě přitočí
a poslušně poslouchají,
či čekají i na malé pokynutí.

Svůj úkol pak provedou přesně,

na sebe sice také myslí,
ale hlavně na pochvalu svého vládce,
vždyť společně dosáhnou slávy.

Kdo by se také odtrhnul

od svého mocného chlebodárce?
Dvojnásobně šťastni jsme
shromážděni za bezpečnými zdmi,
zvenku chráněni bdělou stráží.


FAUST

Kdo pochopí to, oněmí,

jaké poklady nabízí tato zem:
Ve středu jsme toho území -
ruku natáhni, a sama si je vem.

Abychom přečkali i zlý čas

moří okolo k ochraně je dost,
nahoře štítí nás horský pás,
poslední to Evropský host.

Ze všech, na které slunce svítí,

strom u nás je nejvíce šťastný,
nikde les zelenější nemůže býti,
než ten, který naše královna vlastní.

Z šepotu rákosových břehů

z poklidných tůní Euroty
vzniklo tisíce písní,
blesků, roztínajících temnoty.

Ta půda jen Tobě bude patřit,

květy nabízet, a medovinu.
Neváhej se s tou zemí sbratřit
a nalézt v ní svoji domovinu.

Nech sluneční paprsek hravý

proniknout mezi skalnaté průrvy
a ozdobit stráň chomáčem trávy.
A ty, mlsný kamzíku, ho urvi.

Nahoře pramínek, dole už potok hřmotí,

louky tak mají vždycky dost rosy.
Nebo se na horách kopce potí?
Ovce na nich své svetry nosí.

Ale kráva, ta je vědoma si své tíže,

a přepadne-li ji bouřka či únava,
pohybuje se rozvážně. Ví, že
skalní klenba jí ochranu dopřává.

Tam kde nymfy žijí život syčí,

Pan hlídá, aby se nic nedělo.
Stromy se vysoko k nebi tyčí,
srovnány těsně tělo na tělo.

Háje - pamětníci! Dub se zdobí

z křivolakých větví utkanou mříží.
Javor, opojen sladkou šťavou, zlobí.
Vytáhlý klacek si zahrává se svou tíží.

Matka ve stínu statného stromu

dítě kojí každé tři hodiny.
Ovoce roste dost okolo domu,
med sám vytéká z vydlabané dutiny.

Blaho zde je, a nebude ubývat,

červeně napsané je v dětské tváři,
lidé se nikdy nepřestanou usmívat,
zdravím kvést a štěstím zářit.

Chlapci ví, jak holku zvednou,

k síle otců jim už jen krůček zbyde.
Poznáme vůbec jednou:
jsou to bozi a nebo lidé?

Vůdce Apollón nahoře září;

poznal bys ho uprostřed místních kluků?
Kde se přírodě čisté vládnout daří
tam si všechny světy podávají ruku.

(Sedne si po její bok.)

Vím, že chmury se ještě množí,

ale nech už minulost minulostí,
uvědom si, že i ty jsi dcera boží,
Tvůj svět Tě nyní vřele hostí.

Neuzavírej se ve své pevnosti,

zůstaň v řece mládí tekoucí,
uvaž, jaké spolu užijeme radosti
v Arkádii, Spartské zahradě kvetoucí.

Zde plně prožiješ každé ráno,

trůn máš pohodlný jak houpací síť,
každé Tvé gesto je předem požehnáno,
v Arkádii šťastně budeme žít.

(Helena a Faust i celé scéna zmizí, objeví se horská úžina.)

PHORKYE

Nevím, jak dlouho to děvče spí.

Třeba si nechává zdát, co já jasně
vidím před očima, ale kdo ví.
Ale konec spánku. Mladí uvidí,
co ještě neviděli; žasnout budou i drsňáci.
Odkud pochází tyto zázraky?
Jen strpení, pojďte, rozčísněte si vlasy,
vyžeňte spánek z očí; nemžourej tak a poslouchej!

CHÓR

Jen mluv a vyprávěj jak se rodí zázraky!

Nejraději posloucháme to, čemu nedokážeme ani uvěřit;
nudí nás, stále zírat na tyhle skály.

PHORKYE

Děti, děti, sotva si protřely oči, už se nudí?

Tak poslouchejte: v těchto průrvách, převisech a jeskyních
milenci nalezli snadno úkryt a soukromí:
byli to náš pán a naše paní...

CHÓR

Kde, kde to bylo?...


PHORKYE

Odloučeni

od světa, jen mě, jedinou, povolali k diskrétní službě.
Polichocena, stála jsem opodál, samozřejmě jak se náleží,
nešpehovala jsem, dívala se sem a tam,
hledala houby, obdivovala květenu, však se v tom vyznám,
a oni měli soukromí.

CHÓR

No strávila jsi v lese mžik, co tam asi mohlo být,

stromy, louka, potok a rybník; co nám dál chceš namluvit?

PHORKYE

Ale hlupáci, jsou tam neprozkoumané hlubiny,

sál vedle sálu, zahrady a dvorky, vše jsem vyslídila,
z toho mě však vytrhl smích rozléhající se v jeskyni;
podívám se tam, z klína matky vyskočí kluk, nebo už muž,
k otci a zas zpátky, potvoří se, škádlí,
to bylo hluku, vřískotu, výskotu a halekání,
ještě teď mám zalehlý sluch.

Nahý, rarášek to bez rohů, Faun bez kopyt,

skáče po pevné zemi, ale ta ho začíná vymršťovat,
skáče ještě výše, stačí mu dva-tři skoky,
a už je vysoko ve skalní klenbě.

Matka úzkostlivě volá: skákej si jak chceš,

ale neodvažuj se létat, neumíš plachtit.
Otec také napomíná: V Zemi spočívá tvá rychlost,
ona tě posílá vzhůru; jen se jí dotkni prstem,
a brzy budeš silný jako její syn Antaios.

A tak poskakuje po skalách, od hrany

po hranu a zas dolů létá jako míč.
Najednou prolétne skalní průrvou a je pryč.
Matka již ztrácí naději a pláče, otec nadává,
nakonec oba v obětí se třesou strachy. Naštěstí
je tu a – leží tam snad ještě nějaké poklady? –
oblečen v květovaném kroji.

Pentle visí z ramen, přezky se blyští na hrudi,

v ruce zlatou loutnu, jako sám Phebius.
Hrdě se prochází po římse nad převisem; já žasnu
a rodiče střídají pláč se smíchem.

Jaká záře z něho vlastně vychází,

je to jen odlesk na zlatých ozdobách, oheň
neodolatelné síly? Pohybuje se vznešeně,
budoucí mistr krásy, dojemné melodie
mu celým tělem hýbou, kdo ho jednou slyšel
a viděl, odsouzen je k věčnému údivu.

CHÓR

Tomuhle říkáš zázrak,

Ty, dcera Kréty?
Neposlouchalas‘ snad nikdy
poučené slovo básníků?
Nikdy jsi neslyšela Iónská,
nebo Řecká poselství,
to bohatství bohů a hrdinů
zanechaná našimi otci?

Vše, co prožíváme

v dnešním čase
je jen trapný odlesk
dřívější vznešenosti.

Tvoje vyprávění

nemá ani na líbivou lež
pravděpodobnější než pravdu,
již Mayové zpívali Slunci.

Kojenec, jenž je křehký

a zároveň silný,
zachumlán do plenek
oblečen do kostýmu
dojme houf starých bab
a dva houfy bláznů.

Rozhodně, ale s citem

opouští ohebné
a elastické údy toho rošťáka
purpurovou kolébku;
ta na místě zůstává
a z její prázdnoty mrazí.

Je to už hotový motýl,

dávno z těsné kukly osvobozen
čile svá křídla provětrává
a sebejistě krouží etherem
prosycený slunečním svitem.

Jako stvořený je, šikula,

zlodějům, pobudům, i křivákům
vznešenějšího druhu
být nedostižným vzorem,
démonem
a užitečným rádcem.

Trojzubec ukradne

rychleji než vládce moří,
Marsu z pochvy meč před tasením,
Jupiteru šíp před výstřelem,
Héfaistovi kleště z pece.
A co Zeus a jeho blesk?
Kdopak by se ohně bál!

Ani před Erosem do ringu

nehodí svoji rukavici.
Venuši vezme věnec
dřív než si toho stačí všimnout.


PHORKYE

Dost už roztomilých historek,

nechte nás už v klidu být,
božské harampádí vysypte na dvorek
aby ho déšť mohl smýt.
Máte snad před sebou pudly?
Chcete nám vůli řečmi ohnout?
Jen srdcem, a ne na vařené nudli,
můžete zas jiným srdcem pohnout.

(Zajde za skálu.)

CHÓR

Jak začneš, stvoření daremné,

častovat nás svou sladkou slinou,
v hrudi cítíme chvění dojemné
a slzy do oka hojně plynou.

Ale klidně zhasni sluneční jas,

hlavně když se v duši rozsvítí,
potrava ze srdce každého z nás
i ostatní svět úplně nasytí.

(Helena, Faus, Euphorion.)

EUPHORION

Tak už přestaňte trucovat

a nechte se unést písní mojí,
jak mě uvidíte tancovat
ruce se vám v rytmu spojí.

HELENA

Lásce aby vzkvétala jen tak

stačí, když dva jsou v páru;
chtějí-li vyletět až do oblak
dítě jim dej k tomu zdaru.

FAUST

A teď to snad ví už každý,

já jsem Tvůj a Ty jsi moje,
budem spolu vsedě v stoje,
dnes, i zítra, a pak navždy.

CHÓR

Zůstaň, přízni, mnoho jar,

a ty si, kluku, pěkně hraj.
Spokojen buď tento pár.
Když ne tu, tak kde je ráj?

EUPHORION

Dopřej mi vzruchu,

nech mě dál skákat,
ve volném vzduchu
jen tak se flákat,
že mám rád vzrušení,
nedávej mi vinu.

FAUST

Jen opatrně, opatrně!

Nic se nemá příliš tlačit,
jediná chyba a úraz
budou zcela stačit
a svět se ti promění!
Bacha, milý synu!

EUPHORION

Na věčné časy

mám na zemi stát,
Nech moje vlasy
ve větru vát,
moje ruce, moje nohy,
mé šaty ..

HELENA

Tak přemýšlej přece,

chceš skončit v hrobě?
Jako voda v řece
patříme k sobě,
jsme tu všichni,
já, on, a ty.

CHÓR

Obávám se,

že brzy jen on ...

HELENA A FAUST

Mírni se, klid!

Už kvůli nám.
Že lepší je žít
uvidíš sám.
Rovnováhu
hledej v duši.

EUPHORION

Však mám snahu,

jak se na syna sluší.

(Kroutí se, tancuje, strhává sebou chór.)

Pojďte se vznést,
zkuste to se mnou,
nechte se svést
melodií jemnou.

HELENA

Tak se mi to líbí,

nejvíc mi tu chybí
pro krásu cit.

FAUST

Ještě při tom heká,

ať už toho nechá,
už mír chci mít.

CHÓR (S Euphorionem, tancují.)

Víš, kdy ti dva nejvíc září?

Pozdrav je, dítě,
měj úsměv v tváři
ať užijí si tě.

Sluneční lesk ve vlasech

rozběhni se ve klasech
a přeskoč louži.
Po tomhle touží,
pak budeš v cíli,
ubohý pár,
rodiče milí,
dítě je dar.

(Pauza.)

EUPHORION

Za ranní rosou

vidím srnku, sovu,
všechno to jsou
hračky k lovu.
Možná, že se nebojí,
ale já mám šíp.

CHÓR

Můžem na výlet,

můžeš nás honit,
nač šípem střílet,
proč slzy ronit,
v našem objetí
bude ti líp.

EUPHORION

Hurá do dáli,

vzhůru na skály!
Samo co spadne,
mě k smrti nudí,
co není snadné
můj zájem budí.

HELENA a FAUST

Ztřeštěnec hloupý, běs,

nedá se nijak zkrotit,
a to jeho řvaní, to je děs,
jako by nad lesy duly
tisíce lesních rohů.

CHÓR (Jeden po druhém, ve spěchu.)

Děcko nám ukazuje rádo

jaké jsme vlastně nuly,
nic nežli bezhlavé stádo,
leč ono je synem bohů.

EUPHORION (Vede mladou holku.)

Klidně, holka, volej jémine,

moje náruč už tě nemine,
cudnou kněžnou třeba buď,
braň si zadek, braň si hruď,
odvracej ode mě ústa,
přesně podle mého gusta.

DĚVČE

Nesahej a mě, chlapečku,

nesnáším když se má láska krade.
Doufáš, že si hned lehnu na dečku?

Kliď se mi z očí, smrade!

Myslíš snad, že jsem ze slámy:

Blbá je, a nebude se prát!
Měl by ses radši držet u mámy,
teď já si s tebou budu hrát.

(Promění se v plameny)

Tak poběž, do lasa mě chyť,

rozprostři svoji slavnou síť,
nebo se teď budeš bát?

EUPHORION (Otřepe se z ohně)

Bát se budu leda v hrobě,

více vzduch a les je mi milý,
skály, vemte si mě k sobě,
mladý jsem, a dost mám síly.

Vichře, foukej si jen,

povodni, přival se sem,
slyším vaše burácení,
škoda jen, že blíže není.


(Vyběhne dál do skal)

HELENA, FAUST a CHÓR

A u kamzíka najdeš skrýš?

O svůj rozum bych se bál ..

EUPHORION

Stoupat musím stále výš

a jít musím stále dál.
Teď už vím, kde vlastně jsem,
není to tak pevná zem,
je to ostrov Pelopa,
vprostřed skály, kolem potopa.

CHÓR

Proč nechceš pokorně brát

co tato krajina dává?
Uvidět sladkou révu zrát,
naučit, jak se z ní dělá šťáva
a v opojné víno se promění.
A na jaře nechat rouby srůstat.
Vždyť krásně je na zemi,
napořád můžeš tu zůstat!

EUPHORION

Tak klid chcete jen?

Nechám vám ten sen.
Válka! To je řešení.
Vítězství! Nad něj nic není.

CHÓR

Kdo se v míru nudí

a chystá do války
od sobe si pudí
štěstí do dálky.

EUPHORION

Tato země není v bezpečí,

nelze je překonat bez ztečí,
nepřátelům nic neodpouští,
když musí, krev svou pouští.
Víru neztrácí,
hájí svobodu,
naši vojáci
ve vítězném průvodu.

CHÓR

Podívejte, jak vysoko šplhá,

a vůbec se nám nezdá malý,
v brnění je, pohledem šlehá
vojáky aby v pozoru stáli.

EUPHORION

Když nemáš valy, nemáš hrad,

sám si sebe vědom buď,
s nepřítelem zamávat
může tvoje čestná hruď.

Vlastní život uhájit

můžeme jen v boji,
děti, ženy musí jít,
kdo může, ten zbrojí.

CHÓR

Verše zlaté

na nebe vzaté!
Zař, hvězdo jasnější,
čím dál, tím krásnější!
Slova zvučí v uchu,
chceme trochu vzruchu,
bez něj je svět nudnější.

EUPHORION

Já že jsem dítě zmatené?

Ztělesnění bojovníka jen,
k síle, svobodě zrozené,
ve své mysli už jím jsem.

S každou mílí

blíž jsem v cíli
slavnou cestou do nebe.

HELENA A FAUST

Vylíhnul jsi se právě

a už si nevážíš světlo denní.
Svou pouť projít zbrkle a hravě?
Na takové nic než bolest není.

A co jsme my,

navždy ztraceni,
co znamenáme pro tebe?

EUPHORION

Slyším hromy nad mořem,

nad údolím klikatý blesk letí,
pod nohama vojáků se třese zem,
krev a zteč a brzy je z nich smetí.
Kdo to zkusí,
už to musí,
vyhledává hlavy stětí.

HELENA , FAUST a CHÓR

Co jsou to za žvásty?

Chceš jen smrt a války?


EUPHORION

I bolest je života částí.

Nebo ji mám sledovat jen z dálky?

HELENA , FAUST a CHÓR

Ztřeštěnost! Stihne ji

zkáza a zmar.

EUPHORION

Donese mě tam rychleji

křídel pár.

Přes hory, a kdybych musil

mrak proletím skrz.

(Vrhne se do vzduchu, jeho šaty ho na chvíli nesou, hlava je ozářena paprskem.)

CHÓR

Ikarus to taky zkusil,

nemáme dost slz.

(Chlapec klesá k nohám rodičů, ale zůstávají jen šaty; záře stoupá k nebesům.)

HELENA A FAUST

Štěstí tu pobylo krátko,

ze všech stran teď hrůza čiší.

EUPHORION (z dálky)

Neopouštěj mě, matko,

v té temné nehostinné říši.

(Pauza.)

CHÓR (Smuteční píseň.)

Opustit tě? Všude,

kde se octneš, budeme tě znát,
obraz v našich srdcích bude
ve dne, v noci, nemusíš se bát.

Neboj, to nejsou stížnosti,

jen žal nad zlým osudem,
věčné budou boly i radosti,
odvaha; jen my už tu nebudem.

Byl jsi zrozen k pozemskému štěstí,

ale síla a moc tě uchvátily,
svému dobru jsi sám dal pěstí,
květy mladosti se roztříštily.

Zamlžit mysl hned

se povede snadno touze,
stačí krásné ženy vzhled.
Projasnit ji trvá dlouze.

Sám skočíš díky sladkostem

do lepkavých úskočných sítí,
navzdory zákonům a zvyklostem
jež tvoří základy lidského bytí.

Chceš být u nektaru zřídla,

a nebo přímo malým bohem.
Ta vize dává odvaze křídla,
to vize rozumu říká sbohem.

Podívej, jak druzí pochodili,

diktátor nebudeš prvý!
Svůj osud si sami pohnojili,
lid chtěli ovládnout krví.

Nu což, nestůj tady tak smutný,

poslouchej, nová píseň se objevila,
země jich porodí putny,
aby je zas hned pohltila.

(Pauza, hudba končí.)

HELENA (k Faustovi)

Staré přísloví už znovu ke mně mluví:

Štěstí a krása se spolu dlouho nesnesou.
Rozerváno je pouto života i lásky!
K čertu s nimi, namlouvám si v nouzi
a vracím se znovu do tvé náruče.
Persefono, vezmi si mě i mé dítě sebou!


(Objímá Fausta, ale její tělo mizí, jen šaty a závoj zůstávají v jeho rukách.)

PHORKYE (k Faustovi)

Nepouštěj to, co ti zůstalo,

drž ty šaty. Démoni je už začínají
popotahovat za krajíčky, chtějí

je také stáhnut do podsvětí. Drž je!

Bohyně už není, ztratil jsi ji,

ale božské zůstává. Využij svůj dar,
schopnost létat, a zmizni pryč,
přenes se přes známé kouty,
leť skrz éter tak dlouho, jak to půjde.
Setkáme se zas, ale hodně daleko odsud.

(Šaty se promění v páru, na chvíli zahalí Fausta, a pak odplývá pryč.
Phorkye zvedá Euphorionovu tuniku, plášť a lyru ze země, drží ji před sebou, a mluví.)


PHORKYE

Naštěstí není všechno špatné,

z ohně zbyly dýmy matné,
a já svět nemohu jen litovat:
dost v něm zbylo básníky inspirovat,
kovů, na kterých svůj um mohou ukovat.
Na jejich talent nemohu aspirovat,
leda si ten zbylý šat někam uskovat.

(Sedne si stranou na předscénu.)

PANTHALIS

Pospěšte, děvčata! Ať už se zbavíme dobrodiní

toho starobabského pichlavého mudrování,
jako skřípějící pazvuk duši a ucho drásá
a postupně mozek zatemňuje.

Dolů, k Hádovi! Královna už tam je,

rychle proklouzla sledujíc
kroky své věrné služebnice.
Najdeme ji u trůnu Neznáma.

CHÓR

Královnám se tu líbí,

vždyť i v podsvětí stojí nahoře,
naparují se jedna před druhou
a občas zašvitoří s Persefonou.

Jenže co my, zahrabáni

za neproniknutelnými loukami,
štíhlými topoly,
odříznuti chudými pastvinami,
jaká zábava zbývá pro nás?
Pištět si jako netopýři,
nepříjemně, hrozivě, potutelně.

PANTHALIS

Kdo si neudělal jméno a nezkouší to,

toho pohltí náhodné víry Elementů.
Já jsem spojena se svou královnou,
nejen jí sloužím, také jako přítelkyně naslouchám.

(Odejde.)

VŠICHNI

Všechny nás pustili na světlo denní,

něco nám ale chybí,
víme to, cítíme to,
jenže k Hádovi se už nevrátíme.

Věčně-živá přírodo,

naše duše je tvá
a ty nás přijmi do svého lůna.

ČÁST CHÓRU

Ve větvoví šepotů a šelestů

intrikujeme a lákáme nositele života
dvěma triky: listy a květy zdobíme
své jemné vlasy a vystavujeme je na odiv.
Meruňka, co spadne, hned přitáhne hejno
zvědavců, mlsounů. Hladově se tlačí
a řadí se před ní jako před svatým oltářem.

DALŠÍ ČÁST CHÓRU

Plazíme se po skalní stěně hladké jak zrcadlo,

i ve vlnách se k ní pohodlně přitulíme,
posloucháme, špehujeme, analyzujeme ptačí zpěv,
jak poznáme děsivý hlas Pana, hned musíme odpovědět.
Na lehký šelest zašelestíme, když hřmí, i my hřmíme,
a když duní, sami se dvakrát, třikrát více třeseme.

TŘETÍ ČÁST

Sestry! Která má mysl nestálou, jako bystřina pospěš,

vždyť vzdálené obzory jsou tak vzrušující.
Dolů, vpřed, hlouběji, meandry kružme v údolí,
loukou proklouzněme, pak pastvinou, zavlažíme zahrady
lemované štíhlými vrcholky cypřišů tyčících se nad krajinou
až k pobřeží. Hravé vlnky tam nastavují zrcadlo vesmíru.

ČTVRTÁ ČÁST

Spěchejte si po libosti. My obepneme, obkročíme

tento úhledný kopec, kde se po kůlech vine réva.
Pečlivý vinař naším pohledům váhavě vystavuje
výsledek svého každodenního lopotění.

S rýčem, motykou, pilou, nebo vyvazujíc tažeň

potřebuje přízeň bohů, a nejvíce se modlí ke Slunci.
Ví, že slabošský Bakchus se spíš než o svého služebníka
zajímá o mladého Fauna, ulévajícího se ve stinném zákoutí.

Vše, co potřebuje ke svému opojení a snění

najde každý rok připraveno v sudech, džbánech
a demižónech úhledně vyrovnaných v chladivém sklípku.
To bohové, a hlavně Helios, se musí jinak snažit.
Zavlažují, provzdušňují, vyhřívají, aby v roh hojnosti
přeměnily místo, kde vinař tak tvrdošíjně pracuje.

Vítr se prohání mezi sazenicemi a čechrá listí. A pak to přijde.

Koše skřípají, kbelíky klapou, kádě naříkají,
všechno se sype na hromadu a začne tančit pán lis.
Šťavnaté bobule vydávají svůj sladký poklad,
čerstvý mošt šumí, stříká, klokotá jako by nevěděl kudy kam.

V tom do ucha udeří činely, jako by se země otevřela,

z tajemného úkrytu vykročí sám Dionýsos,
obklopen tvory, za kterými zůstávají kozí stopy.
A uřvaný dědeček Silenus se svým oslem nesmí chybět.

Pošlapou všechno! Kopýtka neznají slitování,

ucho je ohluchlé a ostatní smysly vrávorají,
opilec se dobývá k sudu, hlava i břicho div ne prasknout.
Střízlivý je jen jeden, a ten dělá největší zmatek.
Prostě se to musí vypít, aby se zas mohlo plnit.

(Opona padá, Phorkye se odmaskuje a zjeví jako Mephistopheles)


     Home         Obsah        Další