Akt 3 Scéna 1. Před palácem krále Menelaa, Sparta.

(Helena se sborem zajatých žen, Panthalis je vede.)

HELENA

Tak to vidíš, Heleno, oslavovaná i pomlouvaná,

stojíš na stejném břehu, odkud's vyplula.
Ještě opilá hřmotem bitvy,
útrapami, které jsi zažila cestou
z Frigického bojiště Poseidonovým královstvím.

Poznávám, zátoky, kde jsem hledala mušle.

Dopřejme radosti králi Menealovi

a všem statečným bojovníkům.

Mě nejvíc těší vidět náš dům,

který můj otec znovu postavil,
na svahu Paladia,
kde jsem se škádlila se sestrou Klytaimestrou,
ale i s Kastorem, a také s Poluxem.
Okolí zdobí spartské město.

Buďte zdrávy dveře!

Pohostinně jste se otevřely,
v ústrety králi Menealovi,
který ze mě udělal ženu.

Otevřete se mi znovu, ať splním

věrnost, kterou jsem králi povinována.
Pusťte mě dovnitř, a všechno zůstane za mnou,
náhody, šrámy, omyly.

Kdysi jsem lehkovážně překročila práh,

a při cestě do chrámu k motlitbám
jsem se stala lupem Frigických zlodějů.
Stalo se toho opravdu hodně,
ale ještě víc toho lidé roznesli,
tak rádi mluví, až se ze všeho stane pohádka.

CHÓR

Neopovrhuj, ušlechtilá paní,

dobrem, které Tě potkalo!
Byl Ti dán velký dar,
pověst o Tvé kráse sama letí světem.
O Tvém jméně se pějí písně,
lidé z něj čerpají hrdost,
bojovníci před bitvou svou sílu,
a chlapcům dává Tvá krása chuť do života.

HELENA

Dost! Mému choti mě přivezli,

přivedli mě do jeho města.
Ale co se mnou zamýšlí?
Přicházím jako královna? Jako žena?
Jako oběť jeho trpké bolesti,
jako symbol porážky pro trpící Řeky?

Byla jsem dobyta. Ale jsem také zajata?

Slávu a osud nám určují nesmrtelní.
Dobře vyrovnaný špalír obdivovatelů
pochmurně stojící u cesty až k bráně
mi vhání do hlavy smíšené pocity.

Vždyť zatím se na mě manžel stěží podíval,

natož abych slyšela slova povzbuzení,
ani když vypadal unaveně, nesedával ke mně.

Až teprve zobák lodi

zvědavě nakoukl do hlubokého zálivu,
promluvil, jakoby ponouknut od bohů:
Zde vysadím své válečníky,
k nástupu na břeh v řadách.
Ty ale pokračuj dále, kde začínají
požehnané úrodné břehy Euroty,
koně se protáhnou vlhkými lučinami,
až narazíš na malebné údolí
kde Lakedeimon sám hospodařil
na úrodném poli lemovaném horami.

Vstup do panské pevnosti,

vyhledej sloužící, které jsem tam zanechal,
včetně moudré staré pastýřky.
Ukáže Ti bohaté poklady,
které jsme zanechali s Tvým otcem,
zvětšovali jsme je ve válkách i v míru.

Všechno shledáš zcela v pořádku,

vždyť to je hlavní právo rytíře, vše věrně
ve svém domě po návratu zase přivítat,
na stejném místě, kde to opustil,
Přece nenecháme válku měnit naše životy.

CHÓR

Pohled na pohádkový poklad

posiluje oči, vzdýmá hruď,
pozlacený řetěz, lesk koruny.
To tě uklidňuje, dává bezpečí.
Ale vztáhni po nich ruku,
a válka tu bude coby dup.

Pohleď na krásu v bitvě,

zlato proti perlám proti drahým kamenům.

HELENA

A tak pokračovala řeč vládce:

"Uvidíš, že vše shledáš v pořádku.
Pak bude čas vzít obětní trojnožku,
také nádoby, jak se k obětování sluší,
abychom naplnili svatou povinnost.

Připrav mísy, také poháry na stůl,

jen ta nejčistší voda ze svatého pramene
musí být ve vysokých džbánech. Suché dřevo
narovnáno opodál, připraveno k zapálení.
Samozřejmě, ostrý nůž nesmí chybět.
Nakonec, dále si už poradíš sama."

Tak chtěl, abych zabíjela, ale nikdy

ani šeptem nenaznačil, co obětovat,
čím že chce uctít honoraci na Olympu.

Možná bych měla, ale nepřemýšlela jsem,

přenechala jsem to bohům,
nechají dokončit to, co se jim líbí,
nehledě na to, jestli to lidé považují za dobré
nebo špatné; na nás smrtelnících nezáleží.

Už se zvedla těžká sekera

nad šíjí obětovaného zvířete, skloněnou k zemi
ale oběť nebyla vykonána, zabránila tomu
vůle nepřítele, nebo snad bohů.

CHÓR

Co má se stát, ničím neošidíš,

jdi zpříma, královno,
hlavu vzhůru!

Dobré i zlé kříží

nečekaně cesty lidí.
I když se ohlásí, nevěříme.
Viděli jsme, jak hoří Trója
- smrt v přímém přenosu -
a stejně tak stojíme teď
s Tebou, Tobě k službám,
ostatně, proč svítí slunce,
proč země odkrývá poklady,
když ne nám pro štěstí?

HELENA

Budiž! Co mi také zbývá,

než přímo vejít do královského domu.
Dlouho mi scházel, toužila jsme po něm.
A teď když najednou mi stojí před očima
mě nohy jen pomalu nesou po schodech,
které jsem jako malá tak ráda přeskakovala.

CHÓR

Sestřičky, zapomeňte

na vaše těžkosti,
bolesti odložte stranou;
nyní se podělte o štěstí,
štěstí Heleny,
která se trochu pozdě
vrací do rodného hnízda,
přesto jde pevně
a s očekáváním.

Děkujte věčným,

milostivým bohům,
kteří ji dovedli domů.

Kdo nabyl svobody

vznáší se jak na peří,
pryč jsou doby,
kdy zajatec marně
a žádostivě ohmatával zdi
okolo svého vězení.

Bůh ji pomohl,

bůh dálek,
a z ruin Iliady
ji přenesl zpátky k nám,
do staronového
otcova domu;
může vzpomínat
na všechny tajnosti,
radosti i bolesti
ranného dětství.

PANTHALIS

Opusťme nyní šťastnou notu písně

a pohleďme ke křídlům dveří!

Sestry, vidíte také? Nevrací kroky královny

zase řád, který nám chyběl?

Královno, co by se Tě mohlo

na chodbách Tvého domu, místo přivítání,
jiného potkat? Nezakrývej váhání,
vidím vrásku na Tvém čele,
bojuješ s překvapením a hrdým vzdorem.

HELENA (Ve zmatku nechá dveře otevřené.)

Dceru Dia nepostihuje obyčejná bázeň,

a lehké pohlazení ruky neštěstí jí nepohne.

Leč hrůza ze samého lůna noci,

měnící se a z prvopočátku pramenící,
jako ohnivé mraky vyvržené z jícnu hory,
ta zastaví i srdce hrdiny.

Ta na mě dýchla, když Stygické příšery

mi ukázaly cestu do domu, kde jsem tak ráda
překračovala práh, po kterém jsem toužila,
který jsem si tak dlouho představovala v odloučení.

Ale nezaváhám! Pusťte mě z temnot,

mocnosti, nezáleží co jste a co chcete,
sama v rozjímání najdu sílu,
a teplo domácího krbu uvítá ženu stejně jako pána.

ZPĚVAČKA V CHÓRU

Pohleď na své služebnice, šlechetná paní,

stojí při Tobě, ať se děje cokoliv.

HELENA

Co uvidím, jen na své oči spatřím,

až tajuplná noc zase spolkne
zpátky všechny obavy a stíny.

Ale když to chcete vědět, poslouchejte:

Když jsem vstoupila dovnitř,
abych se radovala z králova domu,
zarazilo mě mrazivé ticho.

Žádné kroky, skřípot, nebo šelest

každodenního shonu se nenesly k uchu,
neviděla jsem služky ni kuchtičky,
které by příchozího s úsměvem zdravily.

Ale jak jsem se přiblížila k ohništi,

v záři zbytků uhlíků v krbu jsem viděla
na bobku sedět zahalenou ženu.
Nezdálo se, že by spala, ale ani že byla při vědomí.

Řekla jsem jí, ať se zvedne,

neboť jsem myslela, že je to služka.
Možná se ulévá, když pán není doma.
Ale ona stále seděla netečně shrbená.

Konečně se její pravice pohnula,

zdá se, že mě od krbu odhání.
Plna zloby se odvracím a běžím
vzhůru po schodech k věži Thalamu,
náležitě honosnou neb skrývá pokladnici.
Tu se stal zázrak,
snad z podlahy se zvednul
štíhlý, vysoký, krvavě-zahalený v oparu
jakýsi nápis, snad mě ona očarovala.
Chci to slovo ve vzduchu přečíst,
ale marně, písmena se přeskupují v postavy,
a mezi nimi je i ona. Odvažuje se na světlo,
Zde jsme my páni, dokud král nepřijde.
Ty šedé přízraky přemůže až ušlechtilý Phöbus
a pošle je zpět do pekla.

(Phorkye se objeví na prahu.)

CHÓR

Mnoho jsem toho už prožila, byť se mi

ještě kadeře mladě kroutí po spáncích!
Mnoho špatného jsem viděla,
vřavu bitvy, noc Iliovu
po jeho pádu.

V oblacích prachu a dunění

běžících válečníků slyším bohy
hrozivě volat, nesvornost, zradu,
neúprosné hlasy rezonují v poli,
proti zdi.

Ano, ještě stojí zdi Iliady.

Ale již je cítit žár ohně
přeskakující od souseda k sousedu,
šíří se do stran
s praskotem jako bouře
nad nočním městem.

Na úprku vidím kouř a cítím žár,

snad v jazycích plamenů
za přihlížení rozzlobených bohů
křičí bájné postavy,
obři, svíjící se
ve světle ohně.

Ale vidím to opravdu?

Není to výplod mého ducha
uštknutého strachem?
Jak to odlišit?
Ale že je to něco strašného,
to vidím zcela jistě.

Ověřila bych si to sama,

kdyby mě od nebezpečí
neodháněl můj strach.

Která z dcer Phorke

vlastně jsi?
Ano, právě s nimi
bych tě srovnala.

Možná jsi ta nešťastnice

s jedním okem a jedním zubem,
musíte si je vyměňovat
jako housky v krámě.

Odvážíš se, ošklivosti,

místo obvyklé krásy,
se znalému oku
Phöbiovu ukázat?

Jen se neboj a jdi,

vždyť on se nikdy nehněvá,
v jeho světlých očích
se nikdy nemihne stín.

Zato my smrtelníci

jsme přepadeni zármutkem
vidouce neštěstí;
máme rádi krásu,
a proto jsme věčně zarmouceni.

Když už ses k nám odvážila,

poslouchej tedy
lítost a nářek,
tak mluvíme my, proklatci,
bozi nás stvořili k obrazu svému.

PHORKYE (Přestrojený Mephistopheles.)

O co starší je ta pravda o to víc platí:

zdrženlivost a krása se nikdy za ruce nedrží,
když sledují zelené cesty na Zemi.

V obou je hluboko zakořeněna nenávist,

a pokaždé, když se potkají,
jedna druhé nastaví záda.

Pak zas rychle přidají do kroku,

zdrženlivost smutně, krása vyzývavě,
dokud je Orkus neobestře tmou podsvětí,
nebo je stáří předčasně nezkrotí.

Vidím vás, odvážlivce z ciziny,

plni energie, jak hejno krkavců,
letící přímo nad našimi hlavami
v dlouhém mraku. Šustot křídel
přiměje poutníka podívat se vzhůru,
až se na chvíli se zastaví. Pak však jde dál,
neb každý sleduje svůj cíl. Tak je to i s námi.

Kdo jste? Snad divé děvy Maenejské,

nebo drzí opilci, že se roztahujete v královském paláci?
Jste stádo psů, místo na měsíc
vyjete na paní, které tento dům patří.
Nestydíte se vy, jejichž pohlaví mi uniká?
Sběř zrozená z válečného marasmu bitev!
Když se vyčerpá voják i měšťák,
zbyde jim jen touha po krvi.
Jak vás vidím v houfu, vidím hejno sarančat
vznášejících se nad zeleným polem.
Zničí co vzešlo z cizího potu. Jen
z nudy, sem tam si zobnou,
něco zboří, něco rozvrátí. Zmizte!

HELENA

To je ale právo paní domu,

kárat služebnictvo, a chválit, když je příležitost.
Když to dělá jiný, zdá se mi,
porušuje právo hostitelky.

Nakonec, byla jsem spokojená s podporou,

kterou mi poskytovali v době našeho
vzestupu i pádu, zvláště poté,
kdy ve strastech trpké porážky
jsme si byli povzbuzením jen my navzájem.

Myslím, že to od našich mohu čekat i teď.

Pán se neptá, kdo jsi, ale jak sloužíš.
Proto zmlkni, a přestaň s urážkami.
Možná, že byl zatím dům tvůj
a pak ti patřila i péče sloužících;
teď ale přichází jeho paní; odejdi tedy
ať tě místo odměny nečeká trest.

PHORKYE

Hrozit služebnictvu je svaté právo,

které si žena našeho, z boží vůle, pána,
zasloužila dlouhým moudrým vládnutím.
Takže dobře, paní, když ses nechala poznat,
znovu usedni na místo královny a hospodyně,
probuď dlouho spící otěže, vládni,
rozhoduj o pokladu, a potažmo o nás.

Přesto, chraň mě, už kvůli mému věku,

před tímto davem; vedle tvojí labutí krásy
je to hejno vypelichaných slepic.

VEDOUCÍ CHÓRU

Jak odporně vypadá ohyzdnost vedle krásy.

PHORKYE

Jak hloupě vedle rozumu blbost.

(Členové sboru odpovídají postupně.)

SBORISTKA 1

Mluv o otci Erebovi, s matkou tmou podsvětí vládnou.

PHORKYE

A o Skylle, také příbuzné.

SBORISTKA 2

V tvém rodokmenu se najde leccos.

PHORKYE

Jako Orkus, to je tvoje parta.

SBORISTKA 3

Všichni pozemšťané jsou ti příliš mladí.

PHORKYE

Kamarád Teiresiás, smilní se starci.

SBORISTKA 4

Macecha Oriona byla tvoje prateta.

PHORKYE

Harpie, mám dojem, tě krmili ve špíně.

SBORISTKA 5

Čím vlastně sytíš tak okázalou vychrtlost?

PHORKYE

Asi ne tou krví, po které lačníš.

SBORISTKA 5

Leda mrtvolami, ty chutnají nejlíp.

VEDOUCÍ CHÓRU

Vycpu si tě jako ptáka.

PHORKYE

A co napíšeme na jmenovku?

HELENA

Nepolévá mě vztek, ale smutek:

nechte už těch vašich zuřivých hádek!
Není nad větší škodu pro vládce,
než když se jeho sloužící tajně škorpí.

Jako ozvěna jeho příkazu

se nevrátí rychle vykonaný skutek.
Ne, slovo bloudí v zapomnění, vyšumí,
a pomoci se nikdo nedočká.

A hlavně: Děsíte mě,

a vyvoláváte duchy minulosti.
Strháváte mě do temnot podsvětí,
cítím se jak v hrobě a ne ve svém domě.
Jsem vůbec při vědomí? Blázním?
Co jsem to prožila, budu moci ještě žít?
Trauma smrti a vypleněných měst se vrací.
Nech holky ječet, ale ty, nejstarší,
vypadáš rozumně, pomoz mi!

PHORKYE

Kdo si dlouhá léta dopřává vícero potěšení,

nakonec zjistí, že pravého štěstí nedosáhnul.
Na druhé straně, tys měla jen jeden cíl,
život byl pro tebe jen láska a touha,
každý pařez jsi zapálila červeným plamenem,
už Theseus se pro tebe mohl zbláznit.
Však to byl také kousek, silný jak Herakles.

HELENA

Spíš štíhlý kozlík; unesl mě

a držel v Aphidově hradě v Attice.

PHORKYE

Naštěstí tě Kastor a Pollux brzo osvobodili,

a zůstalas' volná pro zástupy hrdinů.

HELENA

S nostalgií vzpomínám, že trvalou přízeň

dosáhnul jen Patrokles, miláček bohů.

PHORKYE

Jenže otec pro tebe vybral Menelaa,

statečného kapitána a dobrého hospodáře.

HELENA

A ten zplodil dceru. Vyplnil tak objednávku,

kterou u jeho manželství říše očekávala.

PHORKYE

U Kréty, právě když daleko statečně bojoval,

a byla's sama, přišel někdo přitažlivý ..

HELENA

K čemu je připomínat mi slaměné vdovství,

postupně se měnící ve zničující samotu ..

PHORKYE

O co já? Po oné cestě se ze svobodné Kréťanky

stala už na věčnost otrokyně.

HELENA

Jako hospodyni tě tu zanechal,

dal ti důvěru, hrad, správu dovedně získaného jmění..

PHORKYE

... které jsi opustila, upínajíc se k Iliadě,

místu nepopsatelných rozkoší a tužeb.

HELENA

Nepřipomínej jen radosti! Měly v sobě

nekonečné utrpení, tížící srdce i hlavu.

PHORKYE

No říká se lecos, žes' měla něco rozehráno

v Iliadě stejně jako v Egyptě..

HELENA

Kdybych se aspoň z půlky znala tak,

jako mě znají moji pomlouvači.

PHORKYE

Ale v tom mají pravdu:

zpoza stínů pádil Achilles rovnou k tobě,
nehledě na všechna protivenství Osudu.

HELENA

Byla jsem pro něj... idol,

byl to sen, nejsou na to slova,
teď mizím a budu idolem sama sobě..

(Klesá do rukou sboru.)

CHÓR

Zmlkni, už, zmlkni,

špehu a vyzvědačko!
Co asi tak mohou vyvanou
ta jednozubá ústa a zkřivené rty,
nenasytné a nestoudného hrdlo.

Zlo, líbivě zabaleno,

vzteklý vlk pod kůží beránčí,
děsí daleko víc než vytí
tříhlavého psa.
Ustrašeně stojíš a trneš:
Kdy to bude? Jakou to zas
zlomyslnost vyplodí
ta zákeřná obluda?

Místo abys poskytla útěchu

aspoň v podobě milých slov
na všem co se stalo
nacházíš víc zla než dobra.

Pošpiníš stejně tak

kouzlo přítomného okamžiku
jako nesměle probleskující
naději v budoucnosti.

Mlč! Mlč už!

Ať duše královny,
již připravena k úniku,
má ještě chvíli klid.
Je to bytost nejpozoruhodnější
na které kdy spočinul paprsek denní.

(Helena přijde k sobě, zase stojí uprostřed.)

PHORKYE

Dnes slunce vkročilo do dne skrz oponu mraků,

poslední opar se rozplynul a jen ono samo vládne.
Zálibně vidíš, jak se svět rozvíjí jako poupě.
Myslíte, že jsem zlá, ale já dobře vím, co je krása.

HELENA

Musím se vypotácet ze stínů, které mě oklamaly,

najít znovu svůj klid, odpočinek pro své tělo.
Nakonec, královna se musí vzchopit, stejně jako každý,
čelit všem nástrahám a překvapením.

PHORKYE

Nyní stojíš ve své velikosti i kráse,

řekni, naznač svá přání. Co přikazuješ?

HELENA

Ať napravíš své povážlivé selhání.

Pospěš připravit oběť, jak mi král přikázal.

PHORKYE

Všechno je připraveno, obětní mísa, deska, sekera,

kadidlo a místo k modlitbám. Čekáme na oběť.

HELENA

Ale král ji neurčil ..

PHORKYE

Ó bože, jaké neštěstí!

HELENA

Co to zase meleš?

PHORKYE

Protože myslel Tebe!

HELENA

Mě....

PHORKYE

A ty ostatni ..

CHÓR

Naříkejme a plačme!

PHORKYE

Zahyneš sekerou.

HELENA

Strašné pomyšlení ... já ubohá.

PHORKYE

Myslím, že se už nedá nic dělat.

CHÓR

Ach! A my? Co bude s námi?

PHORKYE

Umírá důstojnou smrtí.

No, na balkóně pod štítem střechy
se už jako drozdi tlačí čumilové.

(Helena a chór stojí ohromeně a znepokojivě.)

PHORKYE

Ó přízrakové! Jaká to podívaná pro vás.

Den nemáte rádi, ale lidé, stejné potvory jako vy,
se sním jen neradi a vyděšeně loučí;
nevzdají se dobrovolně svitu slunce.
Nikoho neprosí, a nikdo je nezachrání,
vědí, co je čeká, nechtějí, ale musí.

Ale dost, už jsi ztracena! Do práce!

(Tleskne, ve dveřích se objeví trpaslík, a vyplňuje její příkazy.)

Pohyb, ty nevzhledný kulatý chumle,

prokutálej se tu, k ničení je tu dost,
polní oltář, modlitební koberec,
sekera, blyštící se na stole,
džbán s vodu je naplněn, bude čím
umýt odporné krvavé stopy.
V prachu se stkví to místo,
kde oběť poklekne s královskou hrdostí,
zapotácí se hlava, už samotná,
ještě trochu hrdá, a přece už pohřbená.

HLAVNÍ SBÓRISTKA

Královna stojí zkrušená v ústraní;

děvčata vadnou rychle jako čerstvě pokosená tráva.
Já ale dostojím své povinnosti,
a požádám tě, ty nejstarší z nejstarších. o radu.
Mnoho znáš, víme, že jsi rozumná,
byť to hejno se za tebou táhne jako ovce.
Řekni, kde vidíš možnou záchranu.

PHORKYE

To je jednoduché: vše záleží na královně.

Ať se nevzdá, to jí řekni,
rozhodnost potřebuje tak jak nikdy.

CHÓR

Ty, sudičko nejváženější, moudrá Sibylo,

nech už ležet předivo osudu, a daruj nám dnešní den,
svrbí nás nohy, chtějí se vznášet, tančit,
každičký kousek těla je prodchnut chvěním lásky,
těší se, až spočine na milované hrudi.

HELENA

Nech si své strachy! Cítím bolest, ale ne bázeň.

Tak jako tak, budu vděčná za radu.
Kdo je moudrý a rozvážný, vidí východisko tam,
kde jiný beznaděj. Mluv a svěř se.

CHÓR

Mluv a svěř se rychle: jak utečeme strastem,

slizkým smyčkám, dusící nás jako laciné šperky
omotané okolo krku. Zlou předtuchu máme, my ubozí,
zahyneme, zadusí nás. Jen ty, Rhea, bohyně
a matka bohů, se můžeš smilovat.

PHORKYE

Rychle to nejde. Musíte dost trpělivosti,

abych vám mohla vysvětlit všechny podrobnosti.

CHÓR

Budem trpěliví, slibujeme.

PHORKYE

Ten, kdo si doma váží svého pokladu,

včas opraví drolící se zdi
a ví, jak zabezpečit střechu proti prudkému dešti,
prožije dlouhá léta života v pohodě.

Kdo ale jako holub často vylétá,

neboť ho nepokojné nohy do světa pudí,
možná zas trefí zpátky domů,
ale všechno bude jiné, nebo zničeno zcela.

HELENA

K čemu jsou takové profláklé povidačky?

Chceš vypravovat, nezdržuj nesmysly.

PHORKYE

Tak to je nesmysl?A co král Menelaos,

pirát střídající zátoku za zátokou,
státy a ostrovy, nic mu nebylo svaté,
kolikrát jsme ho viděli vracet se s kořistí.

V Illiadě ztratil deset roků,

nemluvě o tom, jak dlouho na cestě.
A jak vypadá jeho dům, kdysi Tyndareova pýcha,
A podívej se okolo, na celou řiši!

HELENA

Jsi už tak zakyslostí prorostlá,

že bez nářků a stížností ani neotevřeš ústa?

PHORKYE

Tolik roků byl tento kraj opuštěn,

na severu tyčící se spartské výšiny,
pohoří Taygetos v zádech, z něho dravý potok
Eurotas se v údolí mění v řeku,
útočiště i potravu poskytne labutím.

Tak tam v tichosti horského údolí,

přišla odněkud z podsvětí dravá tlupa,
vztyčila si nedobytnou pevnost,
z ní mohla ovládat zemi i lid podle libosti.

HELENA

Takhle jednoduše? To se mi nezdá.

PHORKYE

Času k tomu měli dost. Dvacet let.

HELENA

Takže loupežníci .. mají vůdce?

PHORKYE

Ne úplně loupežníci, ale mají vůdce,

já proti němu nic nemám; navštívil mě,
vlastně mi mohl všechno vzít, ale spokojil se
s malými dary, jak tomu říkal, ne s kořistí.

HELENA

A jak vypadá?

PHORKYE

Vystupuje příjemně, imponuje mi,

směje se, je čilý, dobře stavěný,
rozený vladař, dovede poslouchat.

Člověk by řek‘, že jsou všichni barbaři,

ale já nemyslím, že jsou krutí. Vzpomeň
na reky z Iliady, jak oni byli krvelační.
Vsadila bych si na jeho velkorysost.

A představ si, jak vypadá jeho hrad!

Nic proti těm hrubým zdem a kameni,
které, jak vzal, tak poskládal tvůj otec,
vaše sídlo má tak trochu pravěké rysy.

Ale jejich pevnost nemá vady,

všechno svislé, vodorovné a pravidelné.
Zvenku je to zjevné: k nebi se vzpíná
stavba, zdi hladké, žádné spáry, jako ocel.
Vyšplhat .. pchá, už ta myšlenka klouže.

A uvnitř, pohodlné prostory, obklopené

roztodivnými stavbičkami všeho druhu.
Myslím tím sloupy, sloupečky, obloučky,
altánky a balkóny, pro rozhled i potěchu oka,
a obrazy...

CHÓR

Jaké obrazy?

PHORKYE

Vždyť víš,

Ajax v čele své družiny, jako živý,
sedm hrdinů Thébských,
každý na vlastním štítu zpodobněn,
dále Měsíc a hvězdy zdobící noční oblohu,
bozi, bohyně, vojevůdci, rytíři, korouhvičky,
a všechna ta sebranka beroucí lidem klid.

Všechny ty symboly máme na očích,

barvitě vyhlížející předkové,
lvi a ještěři, orli se zobáky a drápy,
sem tam býčí roh, křídlo, růže, a péro páva,
proužky zlata, stříbro a kožešina.
V sálech se vzhůru ta výzdoba vzpíná,
jsou tak velké, široké jako svět.
Možná aby se tam mohlo tancovat ..

CHÓR

Takže se tam jsou i tanečníci?

PHORKYE

A to ti nejlepší! Světlovlasí chlapci,

zosobněné mládí! Svěží, jak Paris svůdní,
hned, jak je královna uviděla ....

HELENA

Už zas žvaníš!

Řekni mi svou radu!

PHORKYE

Řekni jasně ano,

a daruji Ti takový hrad.

CHÓR

Slovo,

stačí říct jedno slovo, a zachránit sebe i nás.

HELENA

Což se skutečně mám bát

že Menelaos ke mě bude tak krutý?

PHORKYE

Asi jsi už zapomněla,jak dopadl Deiphobus,

udatný Paridův bratr; to se hned tak nevidí,
jak ho zmrzačil, a z Tebe udělal vdovu,
a připravil o klid. Nos a uši, fuj,
a ještě další věci useknul a na odiv vystavil.

HELENA

Je to tak, a to kvůli mě....

PHORKYE

... to udělal, a udělá to zas.

Krásu, kterou on vlastní, nelze dělit.
Raději vztekle rozdrtí každičký dílek.

(V dáli zní trumpety, sboru se zmocňuje strach.)

Jak se hlas trumpety drásá uši,
tak v jeho vnitřnostech drápe žárlivost,
až roztrhne hruď muže, který nikdy
nezapomněl na to, co bylo kdysi jeho, a co ztratil.

CHÓR

Už slyšíš troubení rohů? Už vidíš lesk zbraní?

PHORKYE

Vítej, králi a má královno, vše vám vysvětlím a doložím.

CHÓR

A co my?

PHORKYE

Však vy víte, smrt vám kouká z očí,

osud máte zpečetěn, pomoci vám není.

(Pauza.)

HELENA

Sama se rozhodnu, čeho se odvážím.

Přátelský démon nejsi, cítím to jasně,
co dobré být může, ve zlé obrátíš.
Však teď nás hlavně doveď do toho hradu.
Ty tvoje pravdy znám taky; jenže co hluboko
v hrudi královna skrývá, nikdo nesmí
ani tušit. Stařeno, jdi napřed!

CHÓR

Ó jak rádi tam jdeme,

nožičky kmitají,
v zádech smrt,
ovšem před námi
skvělá párty.

Nepřístupné hradby

střeží je stejně dobře
jako palác v Illiadě:
Nakonec je překonala
jen podlá lest.

(Vyjde měsíc, osvítí část okolí.)

Ale sestřičky,

podívejte se kolem!
Není to hezký den?
Mlhy se povalují nad
hladinou štědré Euroty,
v dáli břehy i rákosí
uniknou zraku.

A kde jsou labutě,

královny vodní?
Možná hladinu lehounce zčeří,
ale já je nevidím.

A teď - je to tak,

chraplavý zvuk,
slyším v dálce,
zvoní umíráček!

Skončíme jako ony,

místo záchrany
přijde záhuba,
jako labutě, krásné,
bělokrké, běda nám ..

Přátelé labutí,

rychle pryč!
Všechno již kryje
neprostupná mlha,
nevidíme se ani navzájem.
Co se děje? Jdeme,
nebo se potácíme
na vrátivé palubě?

Co to bylo? Hermes

snad, se svou zlatou hůlkou,
jako by nás volal
do ponuré, mučivé
říše Hádovy. Stíny přeplněné,
a přece tak prázdné.

Mlha se rozplynula, ale není to veselejší,

šedé zdi ze studeného kamene
ochlazují náš pohled. Je to zámek, hluboká hrobka_
Co na tom sejde! Sestřičky, je to tak,
jsem chyceny, jsme uvězněny!

     Home         Obsah        Další