Akt 2 Scéna 5. Skalnaté zátoky Egejského moře

(Měsíc nad obzorem.)

SIRÉNY (Leží na útesu, hrají na loutnu a zpívají.)

U potemnělé mořské pěny

podivuhodné thesálské ženy
stojí: řekni si, se kterou
by sis chtěl zkusit, se svou citerou,
zazpívat písničku. Některou
určitě omámí to množství vzruchů
vždy přítomné v mořském vzduchu
a vlny, vlny, vlny ...

Lůny svit je ti k službám,

osude, buď přízniv našim tužbám!


NEREIDY A TRITONI (Z hlubin.)

Duňte nahlas, ostré tóny,

rozvibrujte mořské dómy,
lid z hlubin porozumí vám spíš!

Z jícnu šedé smršti

vzhůru unikneme dešti,
libý zpěv nás vábí výš.

Jak sluší nám to na zemi,

Nereidy zlatými řetězy zdobeny,
každá chce vypadat hezky,
ukazuje drahokamy a lesklé přezky.

To všechno je vaše dílo

démoni našeho zálivu,
že se naparujeme v odlivu,
že je nám tu tak milo.

SIRÉNY

Život ve vodě nemá chybky,

mezi korály se míhají rybky,
vše pulzuje bez pozemských bolů.

Že i uprostřed mořských stád

vládne soulad a řád
poznáte, když se ponoříte dolů.

NEREIDY A TRITONI

Nikdo z členů naší tlupy

není přece takhle tupý.
Bratři, setry, půjdeme!

Než se svázat mokrou vestou,

vydáme se vlastní cestou,
nejsme ryby studené.

(Odplavou.)

SIRÉNY

Odlétají! Vida ptáky,

míří si na Samothraki,
vědění to pramene.

Co že na ostrově slyší,

v Kabeirovské říši?

Tam jsou naši bozi. Výjimeční.

Sami se plodí, a jsou zbyteční,
napájeni z bezedného vemene.

Zůstaňte si ve své pýše,

a ty, Lůno, posviť z výše.
Jenže už čas noční není,
děsí nás teď světlo denní.

THALES (Na břehu, S Homunculem.)

Teď jdeme k Nereově chýši,

blízko jsme tak, že nás slyší,
tvrdá a umíněná je ta hlava,
když nekritizuje, tak nadává,
jakoby celý lidský druh
byl hnijícího listí puch.

Však po chvíli vidí hosti,

že vyzná se i v budoucnosti,
srdce, sám říká, má z kamene,
však dobré věci vždy pomohl.

HOMUNCULUS

Tož investujme trochu skla a plamene,

jinak bych zvědavostí usnout nemohl.

NEREUS (Bůh moře.)

Mé ucho, řekni mi, co tyto zvuky značí?

Snad hlasy lidí, kteří mi tak srdce tlačí?
Bohům, myslí si to plémě, je rovno,
a přitom sami neumějí ani skromno!

Dlouho se marně se svou bradou

snažím přispět aspoň radou,
však pohlédnu-li do dob minulých,
je mi k vzteku. K breku, neřku-li.

THALES

A přece, mudrci, si Tě váží,

každý ví, o co se Nereus snaží,
poraď, dej mým plamenům řád.
Byť téměř člověk jsem, poslechnu rád.

NEREUS

Aha, tak rada. A jakpak ta u lidí platí?

Ovšem: donesu moudré slovo k uchu,
ale pak – vždycky se po cestě něco zhatí,
lidé se chovají, jako by neměli sluchu.

Paridovi jsem sloužil otcovskou radou,

že jeho chtíč k cizí ženě stane se mu zradou.
Jisté zkáze mohl zabránit on jediný.
Věrně sděloval jsem mu své vidiny:
Rudé slunce zapadá v tetelícím vzduchu
plného těžkého, mrtvolného puchu.
Ta jeho touha se pro pošetilost bít
pronikne navěky do kronik i školních tříd.

Musel si říkat: Co s báchorkami pošetilce?

Touhu svou následoval, a skonal už po chvilce.
A s ním i jeho věrní kamarádi;
nu což, havrani na Pineu se najedí rádi.

Nebo Odyseus, ušetřil by trampoty

být lépe připraven na lstivou Kirké, kruté Kyklopy.
„Musíš pomalu, mysli nejdřív, synu.“
A k čemu byla snaha? Chtěl dobrodružství, psinu,
ještě, že nakonec nějaká vlna, či dobrá víla,
ho milosrdně na břeh vyplavila.

THALES

Moudrého člověka musí ta blbost mučit.

Ale není našim posláním stále zkoušet učit?
Jeden špetka díku vysoce převáží
zástupy volů, jež si rady neváží.
Nic důležitějšího tu přece není
než mladý člověk dychtící po vědění.

NEREUS

Tvé humorné historky nejsou špatné,

bohužel, v práci jsou mi málo platné.

A teď, v rámci věčné nebeské koridy

dámy moře zavolal jsem, Koridy.
Ani na Olympu, palubě hoření,
nenajdeš tak jemná stvoření.
Vodní draky, Neptunovy koně,
aby nemeškaly jsem poslal pro ně.

A ta nejkřehčí a přece pevná,

úsměv cudný, však krása zjevná,
je rozvážná Galatek. Hluk ji neruší.
V kočáru z mušlí, jak tenkrát Venuši,
ji přivezli zjednat mír na zemi
Kyperské, místo té namyšlené Athény.

Lid Paphoský, jakmile dokázala svůj um,

jí rád předal žezlo, palác a trůn,
jen závidět lze takovému národu,
kde vládce je moudrý a šíří pohodu.

No nic, musíš až k Proteovi v dáli,

zeptat se, kdo jsi, a jak být dokonalý.

(Zmizne do moře.)

THALES

Tak tady nepořídíme nic,

a divil bych se, že u Protea víc.
Jen bude zírat, a když už pustí moudro zlaté,
jednu věc vysvětlí, a dvě další zmate.
Hledat radu u úřednické vesty,
jsme zkusili; teď zkusme jiné cesty!

(Odejdou.)

SIRÉNY (Nahoře na skále.)

Co zas uprostřed té širé louže

po vlnkách tak hbitě klouže?
Vzorně jsou napjaty plachty
na ráhnech vaší rychlé jachty;
pěkně se vyjímáte na ní,
pánové a mořské paní,
nechte i nás ve svém jasu,
více budem míti uší i hlasů.

NEREIDY A TRITONI

Vše, co se chce plavit,

se musí přitom dobře bavit,
dobře je v slané vaně
želvě, ba i mořské panně,
a cestovatelé mnozí
jsou často úctyhodní bozi.

SIRÉNY

Byli by malí,

ale moc jim dali.
Mír všem stavitelům,
lidstva spasitelům.

NEREIDY A TRITONI

Třeba dnes v noci,

Kabirové, bozi moci,

si trochu užít jedou.
I Neptuna mají sebou.

SIRÉNY

Však nejsme žádní paraziti,

každá loď může naraziti,
než stane se něco vážného,
z posádky zachráníme každého.

NEREIDY A TRITONI

Tři stačili jsme vzít,

ten čtvrtý nechtěl jít,
říkal jenom: dík,
já sám, jsem úředník.

SIRÉNY

Občas si bůh protřelý

ze druhého vystřelí.
Sranda je nám vhod,
chraň se vlastních škod!

NEREIDY A TRITONI

Vlastně sedm jich bylo.

Snad se něco neztratilo?

NEREIDY A TRITONI

Zeptejte se na Olympu, vyšší moci,

my nemáme pravomoci.
Možná i osmý někde strádá,
byť ho nikdo nepostrádá.

Dali by nám přízeň,

až nektarem uhasí žízeň
a vymyslí, s kým se spojit.
Chtějí stále výše
štváni ve své pýše
tam, kam nelze dojít.

SIRÉNY

K slunci se umíme tulit,

očima koulet, třeba i bulit,
když hodí se, dary nosit,
nám vyplatí se pěkně prosit.

NEREIDY A TRITONI

Jak k naši proslulosti patří,

zahajujeme slavnost!

SIRÉNY

Hrdinové všehomíra,

celý svět teď na vás zírá,
chce vidět, jak se správně zdobí,
zlaté rouno jak se loví,
pro Kariby,

(Celá sbor opakuje.)

zlaté rouno se loví,
pro nás ...

(Nereidy a Tritoni ustoupí.)

HOMUNCULUS

Každá je dutá jako džbán,

příšerky se srocují v davu,
jak na ně narazí moudrý pán
tak si o ně rozbije hlavu.

THALES

To je na umění zvrácené:

reznutím jen získává na ceně.

PROTEUS (Nepovšimnut.)

Tajemství divadla mám přečteno:

čím bláznivější, tím více ceněno.

THALES

.. aa, Protee, kde jsi?


PROTEUS (Nejasno kde, jako břichomluvec.)

Přece tady...


THALES

No jo, jen si mě ber do parády.

Ale jako kamarád Ti říkám jistě:
mluvíš špatně, a na nesprávném místě.

PROTEUS (Dělá, že je daleko.)

Haha..


THALES (Tiše k Homunkulovi.)

A teď náš host. Odbýt ho by byla chyba,

zvědavý je jako dravá ryba,
stále víc věcí se mu daří,
plamen mládí z něho září.

HOMUNCULUS

Jen trochu světla, nenech se másti,

abych si nezničil citlivé části.

PROTEUS (Jako velká želva.)

Ale záře je to příjemná ...


THALES (Skovává Homunkula.)

O záři se zas tak moc nejedná,

abys porozuměl, sestup trochu níž,
více uvidíš, když půjdeš blíž,
v podobě naší, s lidskou chůzí
více poznáš, jak žijí druzí.


PROTEUS (Zas v pravé podobě.)

Vidím, že dnes žádná kouzla nejsou dost tajená ..


THALES

Měnit podoby je přece Tvoje doména ...


(Odkrývá Homuncula.)

PROTEUS (Ohromeně.)

Ještě nikdy jsem neviděl svítícího skřítka!


THALES

Žádá o rady, a mysl jeho je břitká.

Vědět, jak přišel na svět, by ses lekl,
aspoň podle toho, co mi řekl.
Co mu schází na zručnosti a rychlosti
bohatě vyváží duševní schopnosti;
přec tělo má ze skla, špatně se nosí,
jak stát se víc člověkem, o radu prosí.

PROTEUS

Hmm, kdo ví, jak ses na svět vloudil,

ale kdo jsem já, abych tě soudil...

THALES (Šeptem.)

Také, když to rozeberu kriticky,

vypadá poněkud hermafroditicky.

PROTEUS

Toho bych se stěží bál,

jak přišel, tak se zase pošle dál.
Ale zpět ke tvému plánu:
doporučuji obrátit se k oceánu.
Tam malé začne vznikat z mála,
zdá se, jen k naší radosti,
ale bezvýznamnost se jenom zdála,
brzy vzniknou dokonalé bytosti.

HOMUNCULUS

Mořský vzduch voní tak sladce,

připomíná mi páry ve zkumavce.

PROTEUS

Ale ovšem, mladý muži.

Ale teprv vrstvy dolejší,
kde se kapky rosy srážejí na kůži,
tvou duši opravdu zkonejší.
Pohleď, ten oblak připomíná ptáka,
nad pěnou nás k sobě láká,
nuž pojďme ...

THALES

Jdu s vámi...


HOMUNCULUS

Ten krok trojitou sílu dá mi ...



     Home         Obsah        Další