Akt 2 Scéna 4. Na horním Peneu

SIRÉNY

Polož se do Peneových peřejí,

plácej se v nich jen tak hravě,
chvíli zase plavej dravě,
nikdy se nebudeš cítit svěžeji.

Chceš-li trochu špásu mít

a ve své duši zhojit hoři
spolu s námi spěchej k moři.
Bez vody se nedá žít!

(Zemětřesení.)

Slyšíte, sestry, chvění?

Voda se hrozivě pění,
obrovská vlna se vrací,
břeh mizí, stromy se kácí,
pojďte raděj odsud pryč.
Řeka se změnila v bič.

Pospěšte si, milí hosté,

hladina nebezpečně roste,
divadlo pozorujte z dáli,
kde se vlnky už jen líně válí,
kde stříbro Luny se odráží
předivo mlh v poklidu proráží.

Tam je svobodně a bezpečně.

Tak už vyražme konečně!
Tady zem duní a zkázu nese.
Pod povrchem se to něco třese.

SEISMOS (Bručí a třese se v podzemí.)

Vždy, když se našinec protáhne,

svaly a šlachy trochu natáhne,
neví, co na povrchu zasáhne.
Nic neodolá síle zdola.

SFINGA

Skutečně mocný třas,

písek se sype, voda pění zas,
poutník všechny bohy vzývá,
země se mu pod nohama kývá,
ale marně k nebi volá.

To my se nebojíme,

oheň z pekla ustojíme,
a praskne-li snad klenba v nebi,
řekneme jen: Že by?

Onen stařík, dávno šedivý,

nebyl kdysi vůbec lenivý,
z vln se rozhodl Delos zvednout,
aby si měli turisté kde sednout.

Lopata se zvedá a padá,

musel si při tom zničit záda,
vlny spoutány jsou hrází,
na zemi začne klíčit mlází.
Vidím jak přidává pár oblázků,
aby se mohl vydat na procházku.

Na jeho práci skonanou,

planinu strží protkanou,
z vrcholu obdivně se dívá
kolosální Karyatida.

Na co myslí Sfinga maně,

usazená v kamenné vaně?
Možná se uvnitř i směje.
Ne, zemětřesení s ní neochvěje.

SEISMOS

To, že se na mě láteří,

ještě není zápor jasný.
Samozřejmě, Seismos občas udeří.
Ale jak jinak by byl Svět tak krásný?

Kde by se vzaly hory pro bohy,

tyčící se v majestátní modři,
a k čemu by bylo oblohy,
kdyby si v řekách nehráli bobři?

U vědomí své odpovědnosti,

a ne hnán nějakým nízkým chtíčem,
spolu s Titány, ve vznešené společnosti,
jsem házel s Pelionem a Ossou jako s míčem.

Potili jsme se, i trochu hráli,

hlavně nečekali žádné díky,
když jsme osamocenému Parnasu-králi
stvořili důstojné společníky.

Appolon sám využil ten um,

s Múzami obsadil pahorky hbitě,
také Jupiter mohl mít svůj trůn,
jen díky mé seizmické aktivitě.

Tak i teď, možná jsem naivní,

z hlubin chci uvolnit své síly
a přivést obyvatelstvo pasivní
k novému poznání a píli.

SFINGA

Hmm, katastrofy, na to jsme zvyklí,

tu spadne strom, tam celá ves,
kde jiní budují, ničema piklí,
ti pole ořou, on zapálí les.

Jen se těš na zemětřesení příští,

trhej rokle, skály o skály tříšti.
Sfingy nikdy neztratí svoji tvář,
a na stejném místě je najdeš zas.

PEGAS

Kámen praská, ledy tají,

přes prasklinky prosvítají
zlaté pruty, deset, stokrát
- braňme ten poklad!

SBOR MRAVENCŮ

Aby ho tak ještě

vzali nějací obři,
pospěšte, běžte,
prckové dobří!

I tu škvíru,

kde proniká světlo denní,
nenech v míru,
každý drobeček se cení.

Pozorností nešetři,

projdi rychle kouty,
skály v závětří,
i skované v proutí.

Prokažte píli,

zlato sem dejte,
pak budeme v cíli.
Kamení si nevšímejte.

PEGAS
Zlato uložte sem, na hromadu,
sám se ujmu strážního úřadu,

spíš než trezoru věřit,
mé drápy ho budou střežit.

PYGMEJOVÉ

Určitě se na kopání té rudy

nacházíme na správném místě.
Přišli jsme, nevíme kudy,
odkud jsme, nevíme jistě.

Aby nám štěstí dala

hodí se každá země.
Tam, kde se otevírá skála,
Pygmej drží kladivo pevně.

Trpaslík i s trpaslicí

se vždy čile k práci mají,
po dni, týdnu, po měsíci,
šťastni jsou jak ptáci v ráji.

Zde nás slunce nejlíp hřeje,

seshora nás šimrá jemně,
protože nám úspěch přeje,
tak i naše matka Země.

DAKTYL (Malý kovář.)

Ó moudrá noci,

víš, mi pomoci,
obři se valí,
maličkosti vidí malí.

STARŠÍ TRPASLÍK

Pospíšit, seřadit,

k pochodu vyrazit!
Napnout síly
a rychle k cíli.

I v míru se nelení,

leští se brnění,
štíty, a zbraně,
a pak se zavelí: na ně!

Horník to ví,

kde najít kovy,
jak na ně poví.

A ty, Daktyle,

netvař se unyle,
velká i malinká
sbírej polínka.

Zavolej dřevaře,

ať vezmou trakaře,
špalky jako halíře
srovná do milíře,
nahradí havíře.

GENERALISIMUS

Dejte mi šíp

a hned je mi líp!
Zastřelím ptáka,
u břehu kdáká,
v rákosí hnízdí,
rybník mi hyzdí.

Pro případ nesnází

hodně mám kluků
v svém novém pluku.
Na povel vyrazí.

DAKTYLOVÉ

Moc se moc nebavíme,

železo vyrábíme
pro vaše řetězy.
Nevládnem penězi,
v nebezpečném žití
musíme být hbití.

IBYKOVI JEŘÁBI

Z pozemského mlácení

jde smrtelné mrazení,
smutek, děs i rozpaky
cítíme až nad mraky,
život skončil, zbylo hoře,
krví se už barví moře.
Jaké zrůdy jsou to, kteří
si z volavky upnou peří
na ty svoje duté helmy.
Tlusté, krátkonohé šelmy!
Kamarádi z naší skupiny,
vynořte se z mořské hlubiny,
přispěchejte rovnou zdola,
naše pomsta sem vás volá.
Nešetřete námahy ani potu
v boji proti ničemnému šrotu.

(Křehotají, pak zmiznou.)

MEPHISTOPHELES (Na louce.)

S čarodějnicemi ze severu bych klidně cvičil,

ale tady s cizími duchy bych si jen nervy ničil.
I kámen zvyknutý je ve své zemi,
v jiné hlíně nebude spokojený.

Panímáma si doma hospodaří,

a pantátovi se při tom dobře daří,
i když občas dusno je a vře to.
Přesto po tisíc let funguje to.

Ale tady? Kudy vede správná stezka?

Země se tu chvěje a skála prská.
Chci jen najít, kde ten potůček pramení
a do cesty se mi nasype hromada kamení,
příroda je tu, jen aby mě zabila.
Kdyby tu ta drzá Sfinga nebyla,
asi bych to dobrodružství vzdal.
...

no tak jo, jdeme dál.

Všechno se vznáší, hýbe, blýská,

pojďme se podívat zblízka,
ale opatrně! Důležité je smůlu nechytit,
nekrást, kde se dá rozum pochytit.

LAMIE (Vede Mephistophela za nimi.)

Rychle, rychleji,

proběhni alejí,
pomalu přeci,
zastav na kus řeči.

Legrace veliká

starého hříšníka
učiti hřešit.
Než půjde zpátky
dostane kapky,
čeká na odměnu,
svoji proměnu,
vždyť čekal na ni,
jak na smilování.

Už jde k nám,

není co řešit,
může si za to sám.

MEPHISTOPHELES (Stojí nehnutě.)

Ubohý to tvor, jež podlehl vábení.

Již Adam se chytil, a léku tu furt není.
Jak zmoudřet? Stárnout umí každý strýc.
A tos' myslel, že nemůžeš bláznit víc!
Není takových druhých osidel.
Laciných: stáhnutý pas, a trochu líčidel.
Co patu má, od nich neuslyšíš.
Stejně! Jak na ně kápneš, už to nerozcvičíš.
Pochopit dá se to, ale vyvarovat?
Ještě než písknou, začneš poskakovat.

LAMIE (Zamýšlí se.)

Už se chytil, váhá, pomalu se vleče,

rychle k němu, ať zas neuteče.

MEPHISTOPHELES (Vykročí kupředu.)

Pojďme, ale mějme se na pozoru,

kdyby se nám to příliš líbilo.
Být ďáblem by bylo na potvoru,
kdyby na světě čarodějnic nebylo.

LAMIE (Vděčně.)

Jsme kruhy okolo oblázků,

ať se pro jednu z nás rozhodne,
obklopme ho a získejme pro lásku.

MEPHISTOPHELES

V pokojíčku ženy

jak ve vodě je mi,
utopím se ještě toho dne.

EMPÚSA (Démon, vyleze dopředu.)

Vypadám jen, že si hovím,

a přitom lovím, lovím ...

LAMIE

Ještě ta! Zábavu nám kazí,

kam přijde, tam ve vzduchu mrazí.

EMPÚSA (K Mephistovi.)

Vidím, že jsi můj muž,

kopyto máš na noze už,
dovol, ať Empúsa, tetička,
pozdraví svého bratříčka.

MEPHISTOPHELES

Řekl bych, prázdno a pusto tu bude,

ale vidím, že našinec je všude.
Lidi poznám, jak v románu přečteném,
stejní jsou blízko i v kraji vzdáleném.

EMPÚSA

S ničím nepářu se vcelku,

s proměnou v ovci a nebo ve včelku,
ale Tebe, něco mi říká,
uctím nejlépe v kůži oslíka.

MEPHISTOPHELES

Vím, že pro vás větší přednosti není

než být s vámi nějak spřízněný.
Těžko bych ale před oslem zjihnul,
tomuto zvířeti bych se raději vyhnul.

LAMIE

Jsou to potvůrky, pořád kvákají,

na čisté nejraděj jedem kydají,
váza krásná, socha vrchol vkusu,
když ony přijdou, vidí kopky trusu.

MEPHISTOPHELES

Vůbec, všechny zdejší tetky

rády kujou slizké pletky,
jejich úsměv a ve tváři důleček
je jen chameleónův obleček.

LAMIE

Rizika samozřejmě rozvaž,

přec, když už tu jsi, se nám odvaž,
trochu legrace přece nebolí.
Co je pár oplzlých řečí?
Jsi špatný světák se svojí křečí,
kup si aspoň los do tomboly.
Děvčata, přivítejte hosta podle obyčeje,
sundejte pomalu masky z obličeje,
ať už se pod nima skrývá cokoliv.

MEPHISTOPHELES

Začněme touhle krasavicí

(Chytne ji.)

brr, je jak postižená úplavicí.

(Chytne jinou.)

A tahle .. že jsem se vůbec díval ..

LAMIE

Děláš, jako bys lepší míval ..

MEPHISTOPHELES

U té malé bych chtěl loupit,

ale zdá se, že se nedá koupit,
už vyklouzla. Vida, lišku!

A líbí se mi i ta dlouhá

- vlastně ne, to byla mýlka pouhá,
vždyť má hlavu jako šišku.

Jak z toho ven? Ještě tlustá.

Špek však není z mého gusta;
ovšem pro někoho je to chlouba,
v orientu, byť by zas smlouvali,
by pár velbloudů za ní vydali ..
Ale já ne, je dutá jak houba.

LAMIE

A teď, když bál už mizí,

střihněme si tanec hmyzí,
podle dalšího místního zvyku.
Můry, mouchy, párek netopýrů,
rozdmýchejte stovky vírů,
cizí čaroděj dá vám plno díků.

MEPHISTOPHELES (Klátí se.)

Hmm, moc moudra tady nepoberu,

ale snad se z toho neztratím; jako na severu
vládnou tu přízraci vyjevení,
lid i básnící jsou dávno otrávení,
nevěsty si šlapou na vlečky,
kde kdo předvádí tanečky,
a když krásku dosleduji až k oknu,
raději bych, aby tam závěs byl.
Asi se z toho zcvoknu,
jestli to bude trvat ještě dýl.

(Ztratil se mezi skalami.)

A vůbec, kde jsem, jak se dostanu ven?

Byla tu cesta, teď je kolem jen černá zem,
vypadalo to na pohodlnou procházku,
teď přede mnou stojí hora z oblázků,
krok nahoru, a dva sklouznu po stráni,
uvidím ještě sfingu, která mě ochrání?

Trošku moc jsem se naparoval,

a teď jsem to potupně dopracoval;
přemohly mě čarodějné rejdy,
uvíznul jsem v hromadě nějaké kejdy.

OREA (Nymfa z hor, vystoupí ze skály.)

Směle vstupte do mého areálu,

hora je stará, z poctivého materiálu,
v pohoří Pindu mám skálu krásnou,
turisté nad její šíří žasnou.
Když se Pompeius chystal do války,
stála tu, stejně jako když prchal zpátky.
Hory přitahují svou stálostí
a zbavují světských malostí;
když jsi v nich, problém je malý,
navíc není tu, protože je v dáli.

MEPHISTOPHELES

Však ctím tvoji skálu bílou

nadanou neproniknutelnou silou,
na ni světlo, které Luna pouští
nepronikne přes dubové houští...
ale co to, tu větev musel někdo ohnout,
přece jsem něco viděl pohnout!
A pak budoucnost předvídat zkus,
vždyť je to náš Homunculus!
Kam kráčíš, kamaráde?

HOMUNCULUS

Ale, potloukám se vlastně všade,

chtěl jsem co nejvíce věcí poznat,
ale co svět mi nabídl k mání
když už musím skrovně doznat,
zatím nesplňuje očekávání.

Snad to také patří k zrání,

ale vše zatratit, to by byla škoda,
už vím, kdo mě zachrání: příroda!
Asi každému filosofovi dojde,
že bez pozemských znalostí pojde,
každopádně doufám skrovně,
že oporou budou i pro mě.

MEPHISTOPHELES

Největší oporou Ti bude vlastní rameno.

Jako filosof tam nejvíc patříš,
kde přízraky živé spatříš,
kde Tvé umění a chuť tě nutí
nové věci dělat s chutí.
Kdo nechybuje, okno k moudrosti má zamčeno.
Šplhat-li chceš, vědění je ti prostřeno.

HOMUNCULUS

Dobrá rada platí stále.

MEPHISTOPHELES

Nu tak kupředu, uvidíme, co bude dále.

(Odejdou.)

ANAXAGORAS (K Thalovi.)

Jsi neuvěřitelně zarputilý.

Nechci už diskutovat ani chvíli.

THALES

Větrem nech lelky honit v dáli,

jen vlna se nebojí tuhé skály.

ANAXAGORAS

Jen z ohně mohla ta skála vstáti.

THALES

Ale původně voda je života máti.

HUMUNCULUS (Mezi nimi.)

Nechte mě tu chvíli stát,

jak vzniknul jsem, bych věděl rád.

ANAXAGORAS

Thales, začínám věřit pomalu,

že vytvořit jsi schopen horu z močálu.

THALES

Aby se v přírodě začlo něco dít

nemusí hromy práskat, blesky bít,
malou rybičku, jako pohoří,
sama od sebe lehce vytvoří.

ANAXAGORAS

Ale zrovna tahle rokle

vznikla protržením zemského kotle,
a v následující mžik
z lávy ztuhnul tenhle pík.

THALES

Hele, už nad tím rukou mávni.

Ta hora tu je, a to je přece hlavní.
S každým nesmyslem, co napadá tě,
zavádíš veřejnost na špagátě.

ANAXAGORAS

A z hory se mravenci roní,

stanou se s nich Myrmidóni,
sem tam si i Pygmej postaví domeček,
co obyvatel, to mrňavý paleček.

(K Homunkulovi.)
Velkých věcí zcela prost
zažiješ nudu a omezenost.
Jen nespokojíš-li se s málem,
udělám Tě tu mocným králem.

HOMUNCULUS

A co radí můj Thales ....

THALES

To je prosté, tak to chodí,

malý malé věci plodí,
a s velkými i malý roste.

Představ si hejno havranů,

když objeví se nad zámkem po ránu,
s ostrými zobáky a černým peřím.
Co poslouží k snídani havranu světa znalého?
Že to bude spíše něco malého,
tomu skálopevně věřím.

Zabiješ jednoho, k čemu to slouží?

Zbytek o to víc po pomstě touží,
zahrádka růží změní se v loviště,
kde rostly brambory, tam je teď bojiště,
marné jsou Pygmejům ostrá slova,
každičký skutek už ovládá zloba,
na co je teď skřítkům meč?
Daktyla opouští jeho víra,
k úkrytu poslouží mu kdejaká díra,
hejno se připravuje na konečnou zteč.

ANAXAGORAS (Po chvilce zamyšlení.)

Byť doposud jsem velebil hlubiny,

teď musím vzývat nebeské výšiny:
Vás volám, nikdy nestárnoucí,
jasné majáky nehasnoucí,
ve jménu svého lidu:
trojjediná Diano, Lůno, Hekaté!
Tvá hruď je široká, ve vší počestnosti,
síla nezměrná, v zdánlivé netečnosti,
to nestvoří stavebník jediný,
když otevřeš sopky hlubiny.

(Odmlka.)

Cítím už chvění?

Moje stesky
snad přivolaly blesky
a narušily přirozené dění?

Větší než stopatrový dům

je bohyně masivní trůn,
oslepuje ohněm, ohromuje tíží,
na míle slyšet je, že se blíží.

Stůj, stůj, magická moci,

zachovej moře i zemi v této noci.
Odpusť, že proradné thesálské ženy
úctu nemají k pevné zemi,
že muži jsou nejvíc lítí,
když právě nemají nic k pití ..

Světelný štít se pomalu krátí,

až zcela se v dýmu ztratí,
prskot jisker, praskot stromů
pod palbou lávy, hřměním hromů,
odpust červu mdlého rozumu,
že nedržel se dále od trůnu ..

(Zhroutí se.)

THALES

Kde jiný jen nepřítomně civí,

ten muž vidí věci, až se člověk diví.
Někdy bych chtěl těm bláznivinám věřit.
Ale pojďme, začíná se šeřit,
jen Luna svítí, jistě
se jí líbí na tak hezkém místě.

HOMUNCULUS

Hora, kde měli Pygmejové klícky,

byla dřív kulatá, teď je do špičky,
síla větší, než koňů tisíce,
ta skála snad spadla z měsíce,
aniž se kohokoliv ptala,
životy přátel i nepřátel vzala.
Ale obdivuji tu moc,
která o sebe skály tříští,
tvořivá síla v tuto noc
stvoří krásná pohoří příští.

THALES

V klidu buďte, tvorové lidští,

byla to jenom teorie.
Přec lépe spí ten, kdo se trochu kryje.
A teď poběžme se veselit k moři,
tam si nás váží, hostům se dvoří.

(Odejdou.)

MEPHISTOPHELES (Leze na druhé straně.)

Zatím vidím jenom trápení,

zábradlí z kořenů, schody z kamení,
a, abych už vůbec nežil v míru,
dýchám tu nějakou páru; .. i když síru
tu bych uměl .. ale musím být klidný,
Řekové jsou národ nanejvýš vlídný.
Zvědavý jsem, až mi srdce puká,
čím dmýchají plamen, a pekelná muka.

DRYAS (Vodní nymfa.)

Každý je mudrcem na své pavlači,

ale v cizině Ti Tvá moudra nestačí.
Vyzbrojen jen domácími taji
nevíš, jak kráčet v posvátném háji.

MEPHISTOPHELES

Nezáleží, co ti ve světě daj,

to co jsi opustil, jen to je ráj.
Ale naděje nejsou zmařeny.
Co je tam v té díře, jaká to záře?

DRYAS

Myslíš asi Phorkyady-stařeny.

Jdi k nim, ale střez se jejich tváře.

MEPHISTOPHELES

Zkusím to ... ale jde to ztuha,

držet si svůj pohled zpříma,
byť na lecos zvyklý, polévá mě zima,
ošklivější je jedna víc než druhá.

Tam, kde jsi, nemůžeš už býti?

Možná, že ještě rád tam budeš žíti,
než pohled na tu to trojnádheru ..

Snad čekal bych ji u vrátnice pekla,

"dobrý den" by z okna řekla,
ale tady, v zemi krás a ladu?
Inu, každé vpředu má i vzadu..
Teď všimly si mě, netopýři, vzdychají,
upíři a krysí nosy, člověčinu čichají..

PHORKYADA

Půjč mi oko, sestro, ať uvidí,

kdo navštívil nás z dobrých lidí ..

MEPHISTOPHELES

Vážené dámy, není větší sklizně

než pobýti v záři vaší přízně.
Vím, říkáte si: Ten nám není známý.
O znalost světa se podělím s vámi.
Mohl jsem se před Ops i Rheou sklonit,
slyšel jsem žezla starých bohů zvonit,
viděl sudičky i Chaos osud tkát;
ale nechtěl bych vám příliš času brát,
nebo snad žvaněním vás popudit teprve.
Takové veličiny jako vy vidím poprvé.

PHORKYADY

Nu, nemluví tak hloupě přec.

MEPHISTOPHELES

Teda vlastně mi vrtá hlavou jedna věc:

Proč vás básníci tak málo opěvují?
Juno, Palas, Venuše - verši jen poletují..
Samozřejmě, malíři a sochaři se trochu snaží,
ale že pisálkové po hodnotách tak málo baží..

PHORKYADY

Ponořeny v samotě noci zcela

jsme na to já tři nikdy nemyslela ..

MEPHISTOPHELES

Inu, jak také můžete být doceněny,

v koutě, kam nezaběhne ani pes usliněný.
To na jiných místech se na to jinak hledí,
krása a kumšt na trůně spolu sedí,
pokrok kupředu rychleji žene síla,
rodí se hrdinové, i z mramoru díla,
tam ...

PHORKYÁDY

Ticho už, nech nás v klidu!

Umenší snad tvé řeči naši bídu?
V noci narozeny, nic než tma pro nás není.
Proč toužit a zbytečně hledat světlo denní?

MEPHISTOPHELES

Oblékat vás nechci do moderní vesty,

vzhůru do světa jsou i jiné cesty.
Jedno oko a jeden zub vlastní vaše trojice,
mimochodem, do mytologie to pasuje velice,
jak doma dvojice zůstane vám,
o třetí, tedy obraz, bych se postaral sám,
bylo by to hned ...

JEDNA

Co myslíte? Vypadá to snadné...

DRUHÁ

Zkusit se to může, ale zub a oko žádné!

MEPHISTOPHELES

Ó neúplnosti, zas aby svět celičký

viděl dort bez té nejlepší třešničky..

JEDNA

Ale, no tak, dej sem očičko,

a ukaž také zoubek mlsný,
mnohému frajeru tak, sestřičko,
jistě brzo vejdeš ve sny.

MEPHISTOPHELES

Tak, teď je to dokonalé..

PHORKYADY

Díky tobě, a ne malé!

MEPHISTOPHELES (Jako Phorkyada.)

Poctěn jsem, že to smím,

oblíbený Chaosův syn.

PHORKYADY

A my, jeho dcery krásné

MEPHISTOPHELES

Proč lidem se nelíbíte, jeden žasne

PHORKYADY

Na nové trojici už nenajde nikdo chloupky,

dvě oči máme, a dva zoubky.

MEPHISTOPHELES

Do očí si ten obraz musím vysekat,

abych moh čerty v díře pekelné vylekat.

(Odejde.)

     Home         Obsah        Další