Akt 2 Scéna 1. Gotická místnost s vysokou klenbou

MEPHISTOPHELES (Vynoří se z opony, za ním je vidět Faust na posteli s nebesy.)

Človíček, nešťastný uzlíček,

na zemi bezvládně leží.
Zahleděl se do Helenčiných očiček,
sám ze z toho vzpamatuje stěží.

(Rozhlíží se okolo.)

Ale jinak, koukám dokola,

příliš se tu toho nezměnilo,
ten závěs je trochu vybledlý zezdola,
pavouci na něm vystavují svoje dílo.

Papír je trochu zažloutlý, to jistě,

také tady leží jako den prvý,
i Faustovo pero je na stejném místě,
kam odložil ho, když se mi upsal krví.

Taková pera nejsou zrovna levná,

ale v tomhle je zaschlá náplň temná,
a, mezi námi, nadšený sběratel
by za něj dal kdejaký pakatel.

Starý kabát na starém věšáku;

jestli si vzpomínáš, ty syčáku,
jak si, když si ještě byl malý
na dvoře polykal i žížaly.

Učitelem být mám zase nutkání,

vykládat, jaký máš být pilný,
prostě udělat zas příkladné kázání,
vypadat přitom silný a neomylný.
Každý učenec k tomu spěje
a ďábel se za tabulí směje.

(Vyklepe kabát, vylétnou můry, cvrčci, mouchy ...)

HMYZÍ SBOR

Vítáme, tě, vítáme,

náš starý pane,
bzučíme a lítáme,
tebe dávno známe,
hold ti vzdáme.

Dovol, aby roj,

který jsi vypěstoval,
teď v tisících tancoval.

Taškář, jak se sluší,

skromný je, potichu,
vykukují mu jen uši
z pichlavého kožichu.

MEPHISTOPHELES

Jak upřímně ráda mě ta drobotina vidí!

Co zaseje, to časem člověk vždycky sklidí.
Zkusím si zas talár; je teď nějak těžší ...
... ale pořád mě nekonečně těší -
kšá, potvůrky, buďte trochu tišší,
rozleťte se zas do svých skrýší.
Do krabic, na které nepadne světlo denní,
mezi pergamen, jež se pomalu v humus mění,
pod staré střepy, dávno zapadlé pod stoly,
do očních důlků lebky z mrtvoly.
Ve všem tom binci s plesnivinou
chci slyšet cvrkot a život plynout.

Když kvádro pokrývá má ramena,

to, že tu jsem ředitel znamená-
ale nemusím se přece představovat.
Lidi sem! Ať můžu imponovat.

FAMULUS (Školní sluha, klopýtá po chodbě.)

Jaký třískot, kde se vzal ten hřmot,

stěna se třese, padá krabice z bot,
okna se snad co nevidět vysypají.
Venku krátké blesky prosvítají,
podlaha co chvíli nadskočí,
a omítka ze stropu mi padá do očí.

Dveře! Závoru co otvírám jen ve dne

vidím jak tajemná síla zvedne.
Tam! Přímo na našem dřevěném ochozu
tuším obra ve Faustově starém ohozu.
Jak on se dívá! Nemohu ani ceknout,
závrať mě nutí do kolen kleknout.
Mám teď prchnou? V skrytu čekat?
Ta situace mě nepřestává lekat.

MEPHISTOPHELES

Vystup, příteli, musíš být Nikodým.


FAMULUS

U všech svatých, tak se jmenuji, pokud vím ..


MEPHISTOPHELES

Ty raději necháme na pokoji!


FAMULUS

Že Vás vidím, jsem strašně vděčný.


MEPHISTOPHELES

Jak jinak, notorický student věčný.

Typický učenec, jež vědám rozumí,
a stále studuje, neb jinak neumí.

Pohrávat si s moudrostí ho baví,

na vlnách znalostí domek z karet staví.

Ale veliký doktor Wagner, to je jiná třída!

Kde máte svého učitele? Ať se k nám přidá.

Jednička ve svém oboru

- řekněte mu, ať přijde nahoru-
ať nám řekne, jakou záhadu složil,
čím novým světovou moudrost zmnožil.

Za katedrou coby Svatý Petr září,

jeho příznivci napjatě naslouchají,
klíč k tomu, proč na jaře ledy tají,
jim dá, i z čeho se vlastně blesky vaří.

Vždycky když jde, nebo jen dumá vstoje,

ani muška si netroufne porušit atmosféru.
Za ním je asistent, a pak pár kupek hnoje.
Sám Faust tak nezapsal se do éteru.

FAMULUS

Promiň pane, ale musím odporovat přeci,

a věz, že mé oči při tom brečí:
O všem, co říkáš, nemůže být vůbec řeči.
Jestli něco, tak je teď zcela skrovný,
nepochopitelně zmatená je jeho mysl bystrá.
Pravděpodobně postrádá svého mistra,
kdysi ho tak obdivoval, pomni..

Stejně Faustova pracovna,

tak jak ji opustil toho rána,
kdy odjel, jen čeká na svého pána.
Co bylo rozházeno, nikdo nerovná.

Jak tohle dopadne, nemám zdání,

nikdo nechodí sem ani ven.
Účinkem provlhlých stěn
se zkroucené dveře sklání.


MEPHISTOPHELES

Dost mám těch ponurých vjemů.

Pojď! Kde je? Dovedeš mě k němu.

FAMULUS

Ne, ne, ne, to musíte rozvážit,

porušit zákazy se nemohu odvážit.

Celé měsíce všechnu svoji sílu

upíná ke svému největšímu dílu.
Něžný vědec? Pchá, teď tu špínu,
která změnila ho k mouřenínu,
a jež pokrývá ho od pat celá,
stěží stačí stírat z čela.

Oči má červené od žáru.

A jak může pracovat v tom kraválu?

MEPHISTOPHELES

Že by mě teď nemoh' snésti,

mě, jenž mu přihrál tolik štěstí?

(Fámulus odejde; Mephistopheles se posadí s vážným výrazem.)

Ale darmo mi tušení neříká,

že tu máme ještě jednoho maníka,
ten už přičichl novému světu,
se vším je hotový v cuku letu.

BAKALÁŘ (Běží po chodbě.)

Dveře a brána je otevřená!

Snad konečně přijde ňáká změna.

Třeba se povede vyhnat hnilobu,

živoucí přestane se vrtat ve hrobu,
začne dýchat, přestane se zavírat,
sebe i okolí hryzat a užírat.

Tyhle stěny, mám už strach,

začínají sublimovat v prach;
Bez patřičné podpěry
budou brzo v jeteli.
Jsem odvážný jako žádný,
důvod bát se mám však pádný.

Tak copak se tu dneska peče?

Ještě vidím všechny křeče,
když jsem sem poprvé vstoupil. Balík
venkovský, vyplašený králík.

Šplechty toho vousáče jsem hltal dravě

a ještě si je zkoušel rovnat v hlavě.
Z ošuntělých knižních hřbetů
poctivě mi přelhal větu,
vším, co věděl, sám tomu nevěřil,
sobě i mně život zpotvořil.

Ale co to moje oči vidí?

Zas v koutě sedí, chytře civí...
... jako by mi právě dával áčko,
poznávám i jeho chundelaté sáčko.

Jak jsem ho opustil, vlasy má krátce,

stejné vrásky na čele i látce.
Jak se snažil, kolik toho pobral,
stěží jsem se tím vůbec probral.
Dnes se ukáže, koho tlačí bota!
Do osidel se ti už student nezamotá.

Myslel jsem, staříku, že už koupel přeješ svým údům

a mrtvá voda řeky Lethe na tvoji plešku cáká.
No nic, přivítej alespoň svého žáka,
dávno odvyklého akademickým bludům.

Jak jsem tě viděl, tě nacházím;

sám ale jiný přicházím.

MEPHISTOPHELES

Těší mě, že jsem se trefil do zlata,

už tenkrát jsem to dobře věděl.
Někdo říkal larva, kukla kulatá,
ale v lavici už strakatý motýl seděl.

Kudrny, s kterými hlava pohazuje,

dětinskou náturu prozrazuje
- snad z nervózy byl ten tik?
Teď tu ale stojí bojovník.

S tou rázností se nemůžete ztratit.

Jen dále. Nebo bojíte se domů vrátit?

BAKALÁŘ

Ano, starý kozle, stojíme tu znova,

ale uvědom si času let
a šetři dvojsmyslná slova,
nic není tak jak naposled.

K dobírání naivního věrného hocha

ti stačilo umění míň než trocha;
dneska tě mám zas já na háčku.

MEPHISTOPHELES

Házet moudra žlutému zobáčku

je nevděčná práce za kačku.

Ještě pár lety bude projít musit

na kůži mnohou ledovou sprchu zkusit.
Že mu to už někdo říkal? Sám je rek!
Na mistra má dvojnásobný vztek.

BAKALÁŘ

Ahá - a podle kterého prazvláštního obyčeje

nám kdy nějaký učitel říkal pravdu do obličeje?

Každý mlží, tu chytře přikrašluje,

tu čistou lež holým dítkám podstrkuje.

MEPHISTOPHELES

Učit se chce čas, tak to bude navždy,

zato, učit, jak tak koukám, dneska umí každý.
Viděl pětkrát slunce vyjít, a už má dosti,
myslí si, k rozdávání zkušenosti...

BAKALÁŘ

Áá, důstojné stáří....pára a prach!

Malý duch je i za sto let panic.
A ty to víš, jen máš strach
přiznat, že tvá kušenost je nanic.

MEPHISTOPHELES (Po chvilce.)

To vím i bez tebe. Jako mladý blázen

jsem vzlétnul, a stejný se teď vracím na zem.

BAKALÁŘ

To beru. A že na pochvaly jsem skoupý.

Aspoň jeden stařík, ne úplně hloupý.

MEPHISTOPHELES

Hledal jsem kde co, zlatý poklad uvnitř truhly,

ale vše se ukázalo velice ...

BAKALÁŘ

... snad přizná tvá dubová palice,

že našla jen obyčejné špinavé černé uhlí?

MEPHISTOPHELES (Smířlivě.)

Víš, chlapče, že nejsi zrovna zdvořilý?


BAKALÁŘ

Vím, že nejslušněji mluví ten nejvíc zlotřilý.


MEPHISTOPHELES (Přesedne si na předscénu.)

Tady nahoře mě světlo a zvuk omamuje,

můžete mě pusti odpočinou do pokoje?

BAKALÁŘ

Unavený člověk jako ty propadá snění,

ve špatný čas být chce co dávno není.
Krev a život, to spolu ladí.
Ale kde je jí nejvíc? V mládí!
Tam kolotá, tam nejvíc hoří,
ze života se nový život tvoří,
znovu a znovu se to opakuje,
slabý padá, a schopný nastupuje.

Teď máme navrch my. Co vy jste dělali?

Rameny krčili, hlavou kývali.
váhali, pikle kuli, plány spřádali. Plány!

Moudré stáří! Já říkám: Prd ví.

Horečka je to, jedna velká křeč.
Po třicítce jsou už všichni mrtví;
možná mluví, ale není s nimi řeč.
Sekerou leda, dali by se poddat.

MEPHISTOPHELES

Ďábel už k tomu nemá co dodat.


BAKALÁŘ

Když nebudu věřit, tak i ďábel zmizí.


MEPHISTOPHELES (Stranou.)

Až zakopneš o kopyto, bude to náhoda ryzí.


BAKALÁŘ

Vše, dokud to nedovolím, je jenom zdání.

Tvořit svět je mladých nejvlastnější povolání:
Slunce na špagátku vytáhnu ráno z vody,
a Měsíci, aby mohl svítit, vytesám schody.

Když chci, přidám si do dne krásy víc,

zelená louka mi v poledne rozkvete vstříc,
a večer, abych odpočinul očím, unaven z cest,
mi na přání obloha odkryje mrkot hvězd.

Jak zvedat závory, těžké jak činky?

Přízemní myšlenkou nějaké sviňky?
Svůj mám názor, vězeň nemohu být,
vlastní světlo mi káže kudy mám jít,
a běžím rychle - z vlastního nadšení.
Vždyť kdo je vzadu? Jen srabi zpocení!

MEPHISTOPHELES

Jak originální! Nenech si svou slávu vzít,

trochou pochyb ten svůj elán zkrušit.
Milióny svých předchůdců se nedej rušit,
stěží takhle geniální dřív někdo mohl být.

Abych řekl pravdu, tak jsem v klidu,

mladý burčák taky nevypadá nijak vábně,
ale to jen víno získává svoji třídu,
za pár let jsou tmavé kaly na dně.

(K mladým divákům, kteří netleskali.)

Pořád mě nechcete vážně brát.

Myslí: starý je ďábel, už vše zapomněl.
Nu což, děti, běžte si hrát.
Stačí zestárnout, abys mu rozuměl.


     Home         Obsah        Další