Akt 1 Scéna 5. Pochmurná chodba

(Faust, Mephistopheles.)

MEPHISTOPHELES

Proč mě táhneš do chodeb temných,

kam nikdy nezavane svěží vánek?
Ve společnosti lidí jemných
můžeme užívat radovánek.

FAUST

Zrovna ty, tolika věcí znalý,

k cestování je ti každičký svět malý,
předstírej, že nesnášíš záhadu.

Tušíš jistě, že žádat chci o radu:

Na ten úkol mi síly sotva stačí,
přesto pokladník i maršálek na to tlačí,
při každé příležitosti na to řeč stočí:
císař chce spatřit Helenu a Parida na vlastní oči.

Asi se tak císařství lépe řídí,

s vidinou vzoru všech žen, mužů i lidí.
Zatraceně! Už jsem mu to slíbil.

MEPHISTOPHELES

Tos' teda lehkovážně chybil.

FAUST

Pryč s tvým humorem rohatým,

všechny tvé kousky jsou na hlavu.
Udělali jsme ho bohatým,
teď mu musíme zajistit zábavu.

MEPHISTOPHELES

Je to blbost, a přesto to jde spolu,

nahoru šplháme po okraji duhy,
ať šlápneš na stranu, nahoru, či dolu,
vždy nakonec uděláš nové dluhy.

Myslíš, že si nějak vzpomenu,

a tak jako ty papírky vykouzlím Helenu.
S čáry sice, jak se sluší,
do kamenů vdechnu duší,
ale jen řeči, ty mudrci papírový,
ti žádnou hrdinku nevyrobí.

FAUST

A jsme zas tam, kde jsme byli,

jsi mistr neustálých překážek a proměn,
ještě než zas požádáš o tisíc odměn,
řekni, na čáře stojíme, a nebo už v cíli?
Tváříš se, že bez toho mumlání nic není,
ale když chceš, přivedeš ji za vteřinku.

MEPHISTOPHELES

S pohany není lehké pořízení,

musíme objevit jejich jeskyňku;
no, možná by to šlo ...

FAUST

Povídej, ale bez toho mlžení!

MEPHISTOPHELES

Mám zatím jen nejasné tušení,

Ve vznešené náladě rády trůní samy,
bohyně jsou velice záhadné dámy,
kolují o nich kdejaké fámy.
Jsou to matky!

FAUST (Šokován.)

Matky!

MEPHISTOPHELES

Nezní ti to děsně?

FAUST

Naopak, zázračně a vznesně..

MEPHISTOPHELES

Takové také jsou. Smrtelníkům neznámé;

i my je jen stěží hledáme.
Objevit jejich sídlo, na to krk dám,
dá fušku. Ale můžeš si za to sám.

FAUST

Tak kudy jde ta cesta?

MEPHISTOPHELES

Cesta? Žádná cesta není,

kam nejde dojít. A zapomnění
předchází objevení. Také je nutno
počítat se samotou. Budeš dlouho pryč.
Neuvidíš žádné dveře, žádný klíč,
okolo prázdno, a bude ti smutno.

FAUST

Nešetříš slov. V narážkách jemných

poznám stopy přísad čarodějných.
Chceš říct, že nastalo to nutno,
abych se prázdno učil, v prázdnu ztratil,
a po čase do světa se zase vrátil?
Nemám moc smysl pro záhady ..

Jde mi to správně dohromady,

že ke všem svým dobrodružstvím musím přidat
doprostřed ničeho se daleko vydat,
a ještě rád, než se navždy ztratit,
se ke svému ďáblu vrátit?

MEPHISTOPHELES

Tak jako jsi po oceánu vyplul v dáli,

nekonečný obzor pozoroval z paluby.
Jak vlny burácí a majestátně valí
zdálo se ti předzvěstí záhuby.

Ale užil sis. V modravém odstínu

prohánělo se stádečko delfínů,
mohl jsi mraky hlídat, vzhlížet na měsíc.

Však ve věčné prázdnotě neuvidíš nic,

ozvěnu svých kroků budeš marně vzývat,
opěru nenajdeš, když budeš odpočívat.

FAUST

Mluvíš jak proroci, jež mystickou vědou

duše všech poutníků na scestí svedou.
A nebo naopak? Myslíš, že díky cizím vískám
se něco naučím, více umění a síly získám;
předvídáš, že úplně nejlepší bude pro mě
za tebe tahat kaštany z ohně.
Ale láká mě to, nač to tajit,
ve tvé nicotě tvé všechno najít!

MEPHISTOPHELES

To ti chválím; vůbec se mi zdáš,

že svého ďábla velmi dobře znáš.
Než odejdeš pryč, vem si tenhle klíč..

FAUST

.. jakou hračičku mi dáš ..

MEPHISTOPHELES

Nemel, a řádně si ho važ.

FAUST

V ruce mi roste, svítí, i se trochu chvěje!

MEPHISTOPHELES

Tak už vidíš, k čemu to spěje?

Klíč ti pomůže projít správnými vrátky,
sleduj ho, a najdete i své bohyně-matky.

FAUST

Matky! Říkáš to tak hravě.

Mě to slovo duní v hlavě.

MEPHISTOPHELES

Slovíčko tě ruší? Ukaž, že jsi muž.

Nechceš slyšet, přec posloucháš už.
Jak by ucho, ruchem světa zkušené,
mohlo být takovým zvukem zkrušené?

FAUST

I když vylekat se není můj cíl,

děs je člověčenství nejcennější díl,
aby svět mohl poměřit a pochopit,
musí svůj nejhlubší cit zapojit.

MEPHISTOPHELES

Tak se ponoř. A nebo snad stoupni.

To je fuk. Zbav se všeho, co tu stojí,
z roztodivnosti dálek třeba zhloupni.
Najdi štěstí v klikaté cestě svojí,
touha ať žene tě jak výstřel z děla;
mrštný klíč drž raděj dál od svého těla.

FAUST (Oživlý.)

Vím! Držím ho pevně, a dává mi sílu,

i hruď se vypíná, připravena k dílu.

MEPHISTOPHELES

Až budeš hluboko, a ještě hlouběji,

ohnivá trojnožka ti vrátí naději,
matky odhalí ponurá červená záře,
uvidíš jak si sedí, chodí, i jejich tváře,
jejich shlukování a pletichy, jak se sluší,
tu jedinou zábavu nesmrtelných duší.
I rozličná stvoření vznášející se v síni.
Ale Tebe neuvidí, vnímají jen stíny.

Však pozor, všude je nebezpečí,

k trojnožce se rozběhni bez všech řečí
a dotkni se jí tím klíčem ...

(Faust poodejde.)

MEPHISTOPHELES (Sleduje ho.)

Ani to nešlo nijak ztuha.

Naskočil, a poslouchá jak správný sluha.
Jen si sleduj svoje štěstí,
jím se řiď a nech se vésti.

A až přijde návratu hodina,

vrátíš se, jak vrací se hrdina.
Je to ten, který se první odváží;
kdo to jen zopakuje, už nic neváží.

Teď musím použít čarodějné vlohy

a mlhu z kadidla přeměnit v bohy.

FAUST

A teď?

MEPHISTOPHELES

Teď dupni a spusť se dolů.

dupni zas, a s odvahou zas vystoupáte spolu...

(Faust dupne a klesne pryč.)

MEPHISTOPHELES

Ať mu ten klíček dobře slouží;

sám jsem zvědav, jestli dosáhne to, po čem touží.

     Home         Obsah        Další