Akt 1 Scéna 1: Idylická krajina

(Faust leží na louce, unaven, nervózní, chce spát.
Okolo krouží přátelské přízraky.)


ARIEL (Zpívá, doprovázen eolskou harfou.)

Již zase nám jaro raší.

Vůně tisíců květů
se na zelené pole snáší
a žehná celému světu.

Smolaři! V osudné chvíli

poslední neztrácej naděje špetku.
Byť lehké jak vánek jsou víly,
pomohou dobráku i zmetku.

Víla nemůže člověku ublížit!

Zato se umí potichu připlížit
a její laskavá ruka
otupí šípy sžíravých výčitek,
jako déšť bičující luka,
prudce tlukoucí do kytek,
uhasí v srdci sžíravá muka.

Čelo ti ochladí v polštáři z mechu,

z rosy připraví nápoj zapomnění.
Poránu, bez obav a vzdechů,
vykročíš vstříc rozednění.
Pomohouc ke světlu tobě
nejhezčí dárek dají si sobě.

CHOR

Vlhká pára naplňuje vzduch,

široká krajina pomalu šedne
čeká, až dnešní ustane ruch
a sladká rosa na pole sedne.

Poslouchej šelest míru!

Tvé srdce tluče radostí,
zavřené očí prchají z víru
Tvých každodenních starostí.

Všude kolem noc už spadla

a na nebi vystavuje líce
zas kdejaká hvězda spadlá.
Soutěžejí, která svítí více.

Nejen nahoře zkouší se třpytit.

Černou tmu protíná jako blesk.
Ve vodách jezera ji zkus chytit
a podmanit si její lesk.

Vše je pryč, a vše se mění,

pryč jsou chvíle štěstí,
radost ani bol už není,
do rozbřesku nech se nésti.

Hory se hrdě vypínají

a v závětří jejich přízně
se strříbrné klasy kolébají
a dožadují brzké sklizně.

Noc je pohár krásy

co se naplňuje až do rána!
Která z tvých přání asi
jsou na jeho dně napsána?

Hlavně si nesmíš stýskat,

lenochy ať vezme ďas.
Vše může člověk získat,
když pochopí a jedná včas.

ARIEL

Bouři poslouchej hromů,

ozvěnu skal, praskot stromů:
To kočár Phöbův jede domů.

To strašné burácení a chvění

je pro božské uši jen slastné pění
co přináší na svět stětlo denní.

Trubky rozzvučí, bubny rozbubnuje,

uši ohluší, oči oslňuje,
vlastního slova slyšet není.

Vklouzne do jabloně v květu,

do čmeláka v letu
co se ve skále ukrýt nestihne.

Ztracen jsi, když tě dostihne.


FAUST

Každý očekává rozednění,

země se třese a funí.
Cítím ve vzduchu mravenčení,
bubny života znova duní.

Byť svět zatím leží v přítmí,

síly éteru v srdci hřejí
a jeho pravidelné rytmy
k vyššímu cíli povznášejí.

Les je zahalen v husté mlze

- dobře je mu v té páře -
však každý lístek už čeká drze
až na něj dopadne žlutá záře.

Osvěženy perlou rosy,

voda a světlo, to je ten taj,
květy už zas své barvy nosí
a předvádějí, jak voní ráj.

A koukni vzhůru kde se sluní

mezi mraky horská špička!
Zrcadlí se v tmavé tůni
nad údolím jako svíčka.
Louka kvete jen pro ni,
neb ví, že ji skála hýčká
proti vodě z balvanů schody,
proti větru staví svá líčka.

Odlesk, který dolů hodí,

je neuskutečnitelné přání,
tulák, co k vyschlé studně chodí
a žízní zahyne na ní.

Nech mě tu, přírodo, chvíli stanout

a čekat, až mě tvá síla raní,
na hlavu tvůj pramen skanout.

Kolem nás je moře. Moře ohně!

Je to láska? Necháváš snad zlobu planout?
Rozhodně je to záhada pro mě!
Je lepší ten, kdo takhle hádá,
nebo kdo hledá jak by vhodně
nastavil všem tajům záda?

Dolů posíláš kameny, vodopád.

Máš ty nás vůbec ráda?
Ne, kámen nemusí mít nikoho rád,
tak jako ty lesy v dáli,
tisíce let může si spát,
a náhle se údolím valí.

Všude se klene duha změny.

Drží tak pevně, že se ptáš zdali
tě neklame zrak. Náhle praskne jako z pěny
a k zemi klesne chladná sprška.
Už je to tak: když štěstí dáš všanc
poznáš brzo, že je to mrška.
Aspoň, že kulisa života má barvu i glanc.


     Home         Obsah        Další